Za poslední zmíněnou zastávkou mi někdo poklepe na rameno. Otočím se s typickým očekáváním, že spatřím placku revizora a budu muset opět prohrabovat celý batoh, jelikož peněženka je bezpečně uložena na dně, aby byla šance na její zcizení dostatečně minimalizována. Omyl. Na rameno mi svými drobnými prstíky neklepal revizor, ale slečna Nostalgie. Přispěchala k mé sedačce právě ve chvíli, kdy jsem před budovou průmyslové školy spatřil skupinku studentů v montérkách, která sršela vtipem a téměř euforicky a bezhlavě značkovala rtěnkou a laciným parfémem každého kolemjdoucího. Zmíněným studentům „zvonilo naposledy“.
Dnešní FlashBack se vrací přesně o rok zpátky, kde dni, kdy jsem se loučil se svojí střední školou…
14. května 2010
Za posledních pár týdnů jsem si pomalu začal uvědomovat, co všechno mi bude na gymplu scházet. Na to, že se nebudu dennodenně vídat se svou třídou, jsem zatím ani nemyslel, ale s postupně přibývajícími posledními hodinami jednotlivých předmětů mé nostalgické pocity nabývaly na síle. Všechno začalo hned v pondělí první dvě vyučovací hodiny. Poslední konverzace z angličtiny, poslední nabádání p. Mužíkové, na co si dát pozor, co neumíme… Možná i ta poslední němčina přes svoji nízkou popularitu měla něco do sebe, obzvlášť když jsem na ní byl jen se třemi dalšími spolužáky. Následovaly i další závěrečné hodiny, přičemž nejvíce se mě samozřejmě dotkla poslední angličtina, již bych se nebál označit za plnou emocí, a matematika. Byl tu pátek – den, kdy nám, šest-šestce, aktivní elitě a nekonvenční rebelům podávajícím petice zároveň, odzvonilo…
Po zkušenostech s plánováním maturitního plesu spousta z nás pochopila, že není dobré se spolužáků vyptávat na příliš velké množství třídnických otázek, jelikož s jejich rostoucím počtem rapidně stoupá i počet rozdílných nápadů a myšlenek, které není snadné odhlasovat. Pod vlivem těchto zkušeností se nějakým, mně neznámým, způsobem zrodilo téma Bezdomovci s příznačným podtitulkem „Na gymplu jsme jako doma“. A tak jsme prohrabali útroby šatních skříní a nalezli „věci na zahradu“, „věci na spálení“ a další oděvní kousky podobného charakteru. Někteří z nás si dali práci i s líčením. Například, Klářiny šminky použité v nezvyklé míře na nezvyklých místech krásně vymodelovaly efekt oka po kocovině a zarudlého nosu. Já tuto pasáž trochu odbyl a po obličeji jsem si jen rozmazal instantní kávu. I ta ale stačila k znejistění paní, jež se mnou musela chvíli sdílet místo na zastávce.
Před školou to jako každý rok ožilo. Už u semaforů byl cítit závan levných vůní a prošlých kolínských. Jakmile se člověk přiblížil ke škole o něco blíž, schytal to. Rtěnkou na tvář, čelo a parfémem kamkoliv. Spolužáci si navzájem pochvalovali své přestrojení (dodnes mám před očima Martinovu igelitkovou bundu) a ve volných chvílích čmárali po svých mladších kolezích. Všecko to muselo odsejpat, protože po osmé už na nás čekala p. třídní (mimo jiné také v bezďáckém přestrojení), aby nám předala naše poslední vysvědčení…
Jestli byl do této chvíle někomu konec studia na GJŠB volný, teď už nemohl. Po rozdání vysvědčení musela přijít chvilka, kterou nejspíš každý očekával, totiž rozloučení s paní třídní. Ve třídě nastalo ticho a úsměvy na tvářích se pomalu přeměnily ve vážné výrazy… Třídní ani my neměli slov. Po chvíli jsem si všiml, jak několika spolužačkám sem tam ukápla slza. Není divu, i já měl na krajíčku. Loučit se s člověkem, který by mohl být jen průměrným učitelem, ale v našem případě byl něčím mnohem neobyčejnějším, není vůbec snadné…
Nicméně, na rozloučení nečekala jen paní třídní, ale i ostatní učitelé, jako dějepisářka Manky nebo chemikářka Jaruš. Mohl bych samozřejmě zmínit i pasování letošních maturantů, kdy chudáci museli pozřít kulinářské neumění mých spolužáků, nebo rozbíjení džbánu, ale to ve mně nezanechalo tak silné vzpomínky, jako když s námi Manky seděla před jídelnou na zemi a zpívala náš song… Nebo když se Jaruš přihnala do školy se svojí vnučkou a my na ni už ve vestibulu čekali, abychom se s ní v „kruhu rodinném“ rozloučili…
Na rozdíl od ostatních pátků utekl tento neskutečně rychle… Ještě před odchodem jsem se vrátil s pár spolužáky do třídy, posadit se naposledy do své lavice a užít si pocit, že jsem ještě gymplák. Ale pak už bylo na čase odejít. A abychom se prostě jen nesbalili a nevypadli ze školy, vzal jsem kytaru a ploužíc se po schodech dolů jsem si brnkal pomalou a tklivou verzi písničky posledního zvonění. U vchodu jsem vrhl letmý pohled na rozvrh, jenž jasně informoval: „6-6 absence“. To proto, že teď už nás čekal jen Svatý týden.
Po zbytek pátku se ve mně rvaly smíšené pocity, přičemž, jak je u mě zvykem, převládaly ty negativní. Zcela jasně jsem si uvědomoval, že tímto dnem jsem de facto ukončil jednu etapu svého života, o které mohu prohlásit, že mi přinesla jak spoustu ponaučení a zkušeností, tak i spoustu zážitků a pár opravdu dobrých přátel :) A abych se do své nálady ponořil maximálně, nenapadlo mě nic lepšího, než vytáhnout ze šuplíku Půlnoční noviny z našeho maturitního plesu a celé si je skrz na skrz přečíst. Nebudu lhát: Žaludek se mi svíral a oči mrkaly víc, než je zvykem…
Ale už je to rok. Během uplynulých tři sta šedesáti pěti dnů se vše nesmírně změnilo, včetně vztahu ke mojí třídě, k mé nové škole a ke všemu obecně. A možná i právě proto jsem se teď nechal trochu unést svými vzpomínkami a napsal tento jemně nostalgický článek. A možná jsem jej napsal jen kvůli zítřejšímu poslednímu zvonění našich následníků…
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.