Ze Svitav na šalinu

Ještě jsme se vloni nestačili vrátit z čundru do Plzně a už jsme věděli, že vyrazíme za rok zase. Průnik našich volných časů připadl výhradně na první srpnový týden. Dagmar Honsová nám sice předpovídala na první polovinu srpna výrazné ochlazení, ale my jsme jako ostřílení uživatelé aplikací Počasí a Meteoradar záhy zjistili, že spíš než déšť nás bude smáčet vlastní pot.

Do Prahy jsem přijel s denním předstihem, aby mě mohli přivítat členové klubu Chceme Kajdu v Praze a vzali mě někam, kde bude koho očumovat. Mou pozornost si stejně získaly především luxusní krevety. Po nákupu sušených omáček jsme si prostě ještě chtěli dopřát nějaký gastronomický zážitek. Večer pak doplnila ještě skvělá společnost přátel i piva, a tak nás při návratu do Matesova příbytku dělilo od odjezdu jen pár hodin.

Tady to přeruším. Zrovna píšu už třetí verzi článku, protože předchozí dvě byly dlouhé jako maturitní písemka před rokem 2011. Neumím se stručně vyjadřovat. Vidíte, i tenhle odstavec úplně zbytečně natahuju. Esemesky na mě! Každopádně jsem se rozhodl (nebo spíš počet stránek rozhodl za mě), že zvolím jiný formát a zmíním jen to, co za to stojí. A nebo je to úplná blbost. Šedesát tři slov, bože.

Reprezentace musí být

Mates přišel se skvělým nápadem. Poneseme s sebou něco chodského, něco, co bude reprezentovat naši domovinu. Nakonec mu babička propůjčila stužky s chodským vyšíváním, čímž poměrně riskovala ztrátu jistě mezigeneračního artefaktu. Stužky se naštěstí vrátily v téměř nezměněném stavu, my však byli zklamáni. Naše zdobení se příliš nelišilo od toho moravského, a tak se všichni, kteří mu věnovali nějakou pozornost, domnívali, že jsme si zašli na návštěvu z vedlejší obce.

Viděls někde žlutou?

Česko je proslulé svým turistickým značením. Sám jsem měl možnost porovnat jej s rakouským, kde se zřejmě neprodává jiná než červená barva, a právě tehdy jsem pochopil, proč tak vynikáme. Všechna čest Klubu českých turistů. Někdy mu to ale nejde. Třeba když prostě zapomene značit nebo si řekne, že to je přece jasný, že to vede tudy. Nebo cestu vyznačí, ale zapomene ji vytvořit. Pak se prostě projdete polem a v botách si semelete pšeničnou mouku. Ale stejně smekám, už jen za to množství rozcestníků, kterými byla naše trasa osazena.

Dal bych si meloun

Znáte takový ten pocit, když se zrovna rozjede autobus, není to Žlutý se záchodem, a vám se chce ukrutně čůrat? Představte si to. Přesně takovou potřebu jsme totiž měli my dva. Jen se nám nechtělo čůrat – to jsme mohli tak nějak kdykoliv – ale prahli jsme po melounu. Vedro jako blázen, zásoba vody omezena na čtyři PET lahve a přítomnost vodního zdroje, a my nemáme meloun! To šťavnatý a slaďounký ovoce (nebo zelenina?) plný vody!

Naše tužby vyplnila až paní v Coopu v Rudicích na 86. kilometru, když nám půl hodiny před zavíračkou prodala meloun a k němu jako zákusek hroznové víno. To byla paráda.

Pranýř pokladního pásu

Obvykle v supermarketech využívám samoobslužných pokladen, ale když už někde nejsou, krátím si aspoň dlouhou chvíli kritikou nákupů lidí čekajících přede/za mnou. Takových bonbonů, to budou ty děti vypadat, pak se divíte, že jsou hyperaktivní. Hmm, sušená omáčka, tady je někdo línej vařit v sobotu. Čipsy a kola, svačina jako blázen.

Pak jednou v roce přijde okamžik, kdy musím nakoupit jídlo na čundr. V tu chvíli doufám, že za mnou nestojí někdo jako já, kdo by mi řekl Ty prasáku! Na pokladní pás vykládám hromádku Corny – zrovna ve slevě, jaká to náhodička – a tvářím se přitom, jako by se tam objevily samy. Schválně tam nedám oddělovač, bude to vypadat, jako že to kupuje ten děda přede mnou, i když na to nemá chrup.

S Matesem nás čekal ještě nákup sušených omáček, které se od sebe liší občas barvou, občas záměnou sušených rajčat za sušenou šunku, a salámků v nějakém potahu. Abychom se vyhnuli uličce hanby, šli jsme radši na samoobslužnou!

Stupeň opálení

Velmi ošemetná záležitost! Už po prvním dni si říkáte, jak vám nohy chytají pěknou barvu, to budeme sekáči, až se vrátíme do civilizace. Pak se poškrabete, protože na vás útočí všudypřítomná létající klíšťata, a zjistíte, že vám to opálení tak nějak zůstává za nehty a že ho dokonce omývá voda. Jo, je to špína. Ale taková ta čistá! Takhle se spíny přece dělí už odmalička – na špinavé, to jest ty zcela nepřípustné, a na čisté přírodní, které jsou obecně akceptovány. Čistá špína nás obklopovala celý týden i přes to, že jsme se párkrát zvládli vykoupat. Zajímavé je, že já jsem si voněl víc, než když chodím do práce. Snad to tak cítil i Mates.

Nadržení mravenci a fidget spinnery

Náš typický večer fungoval tak, že jsme kolem sedmé hodiny nalezli hospodu a s ní i zdroj piva. A znáte to: dáme si jedno. Nedáme. Takže z hospody nás pravidelně vyháněla až tma, která nám připomněla, že je čas někde složit hlavu. První noc ale bylo neskutečné vedro, tak jsme se rozhodli spát po širákem. Plácek vymezující hranici louky a lesa byl plný šišek a ostružiní, kryl ho dub, z něhož padaly žaludy, a nám připadal fajn asi proto, že jsme moc neviděli, kam vlastně uleháme.

Moc jsme toho nenaspali. Otravovalo nás vedro, na Matese dorážely nadržení mravenci a útočila na nás srna (jako vážně!). Když se blížil úsvit, vzdali jsme to a na projev beznaděje si pustili Etapy v životě ženy. Až budete chtít někdy udělat něco absurdního, pusťte si to při svítání, na kraji lesa, v pět hodin ráno – fakt zážitek. This is the way of life. Jé.

Usnesli jsme se, že po zbytek výletu budeme stavět aspoň moskytiéru. Výjimkou měl být čtvrtek, kdy jsme se sedmou hodinou nevkročili do hospody, nýbrž do národního parku. Tam se nestanuje, a tak jsme zauvažovali nad využitím turistické chaty nad Macochou. Aspoň by byla sprcha. S devátou večerní nás tedy čekalo na závěr dne luxusní stoupání, pak asi dvě sta schodů a na jejich konci cedulka Dnes z technických důvodů otevřeno do 19.00. Technické důvody zkrátily pracovní dobu o dvě hodiny. Za trest se utáboříme přímo před bistrem!

Zázemí u Macochy na nás s výjimkou nahodile se rozsvěcujícího reflektoru působilo docela mile – bistro s prostornou zahrádkou, staře vyhlížející obchod se suvenýry a kousek odsud moderní informační centrum. Naše iluze však měly být s devátou ranní rozprášeny, to totiž přijeli zaměstnanci. Z krámku z dřevěnou výlohou vytáhli stojany s fidget spinnery, odpornými plyšáky a dalšími tretkami. Prostor před bistrem vyplnilo asi osm stojanů a tuto nádheru dokreslily další dvě cedule stejně odporné jako nápis na obchodě, k němuž patřily. Vzali jsme nohy na ramena a na to nasadili krosny. Tady nebudeme.

Vrstevnice, nepřítel turisty

Teď už budeme jenom klesat. Druhá nejčastější věta čundru. Hned po Dal bych si meloun. Vždycky jsem měl rád mapy, takže bych přece neměl mít problémy s jejich čtením. Ale asi mám, dokázal jsem to hned první den, kdy jsme se blížili k přírodnímu parku Roh. Naprosto přesvědčeně jsem Matesovi tvrdil, že půjdeme kolem skal. Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme se místo toho ocitli na jejich hřbetu. Aha, ono to bylo klesání, ne stoupání.

Další chyba na sebe nenechala dlouho čekat. Po absolvování pětikilometrového asfaltového pekla jsem se nás snažil uchlácholit tím, že teď sice budeme ještě asi půl kilometru stoupat, ale pak už to bude pohoda.

Aha, tak až za tou zatáčkou asi. — Tamhle je horizont, pak už musíme jenom klesat. — Sakra, vždyť to byl horizont! Tak ještě asi sto metrů. — Já se na to vys*ru! — On jde někdo před náma a ten krpál staví, ne?

Takže asi tak. Možná ta mapa ale byla špatně. Nebo jsem byl možná oblbnutej z asfaltu.

Bar, co našel jméno

Říkají mu lesní bar U Poustevníka Jáchyma a je to super záležitost. Představte si místo, kde se můžete občerstvit a přitom vás nikdo neobsluhuje ani nekasíruje. Prostě vám věří, že tam necháte odpovídající obnos a že nevyrabujete kasičku ani zásoby. To už samo o sobě zní dobře, ale pak zjistíte, jak neskutečně moc je tohle místo zásobeno! V lesním baru u Josefova můžete zhasit žízeň pivem nebo limonádami chlazenými v řece nebo čajem z čerstvých bylinek a uklidnit žaludek nakládaným hermelínem nebo širokou nabídkou sušenek. Občerstvením to ale nekončí. V chaloupce mimo kasičku najdete i společenské hry a knihy. Provozovatelé mysleli opravdu na všechno. Dokonce mají připravený i plán B pro ty, kteří nechali drobné doma. Je super, že něco takového funguje, palec nahoru lidem, kteří se o to starají!

Resumé

Nakonec jsme ušli něco kolem 130 km, nastoupali přes 2 300 metrů a do cíle dorazili navzdory výškovým překážkám ještě s předstihem. Po čtyřech dnech strávených na čerstvém vzduchu jsme se ale museli se začátkem dalšího týdne vrátit opět do práce. Už během zpáteční cesty však proběhlo spřádání plánů na další rok :) Z tohoto roku si odnášíme pár poznatků:

• Je zábava pojmenovávat předměty, které berete s sebou. Jde s vámi pak totiž spousta kamarádů, třeba krosny Halina & Šalina nebo hořák Ohnislav.
• Srny vám chtějí rozkopat hlavu, i když na to nevypadají.
• Sušené omáčky se dají rozpoznat jen podle nápisů na obalu.
• Kopec nekončí tam, kam nevidíte. Ani tam, kam vidíte. Někdy prostě nekončí nikde.
• Vrstevnice neurčují klesání nebo stoupání, neurčují nic kromě výšky. Vůbec.
• Existují místa, kde došly názvy pro ulice ještě před trendem ovocných stromů. Prostě se číslují. Okružní I, Okužní II a tak. Praktické.
• V některých hospodách nevedou ani nakládaný hermelín. Ani v pátek večer! Naproti tomu je lesní bar rohem hojnosti.
• Šalina (tramvaj, nikoliv krosna) sebou v Brně hází jak loďka v bouřce, div že nevypadne z kolejí. Je to o hubu.
• Po pár dnech v přírodě smrdíte míň než po dni v kanceláři. Docela hustý. Akorát přitahujete nadržený mravence. To není hustý.
• I když se snažíte napsat krátký článek, nejde to. Prostě ne. Jestli jste dočetli až sem, děkuji vám! Můžete mě za to zpranýřovat v komentářích. Teda až je sem vyrobím. Do tý doby máte smůlu :P

(Pokud vás zajímá celá naše trasa, tady je: Svitavy → Brno–Obřany)