Zakavkazský trip

Během výletu jsme navštívili Tbilisi s nádherným historickým centrem, moderními architektonickými prvky a roztomilými zákoutími, taky klášterní komplex z 10. století uprostřed pusté měsíční krajiny, ale úplně TOP byly pochody po Kavkaze! Já jako homo officeris jsem byla nadšená už jenom z toho, jak nám před domem běhala prasátka a ryla svými rypáčky v bahně, v pozadí bučely krávy a na podrážce od bot bylo vždy přilepené nějaké to lejno. Nádhera a žádná civilizace. Jediné, co mi tuhle romantiku kazilo, bylo, když nám pan domácí v jedné zapadlé vesničce vysoko v horách na zápraží povídal: „A tady naproti našemu domu na téhle louce chtějí Italové příští rok postavit restauraci a ski areál.“ Z toho mi bylo smutno.

Tolik celý výlet ve zkratce, ale spíš než podrobnější itinerář naší cesty bych popsala pár nejlepších gruzínsko-arménských zážitků.

Sýrový infarkt

Hlavní highlight z gruzínské kuchyně je rozhodně chačapuri. Chačapuri není po kulinářské stránce nic sofistikovaného, je to v podstatě sýrová placka – plněná i posypaná sýrem, nejčastěji vypadající  jako sýrová pizza. Taková dietní záležitost, pure lepek, rozumíš. Gruzínci tohle jídlo jí k snídani, k obědu, k večeři, ortodoxní i ke svačině, nabídnou vám ho v každé restauraci a i v té nejzapadlejší domácnosti v kavkazských horách vždy odněkud vytáhnou právě upečené chačapuri. Chačapuri nemáte šanci utéct. Co se ale stane, když takové chačapuri konzumujete. Při jeho konzumaci lze pocítit, jak vám mouka a sýr ucpává tepny a žíly, a pomalu cítíte nástup sýrového infarktu, ve kterém se upadá do kómatu, a po zbytek dne jste naprosto vyřízení…

Svět maršutek

Většinu veřejné hromadné dopravy v Gruzii zajišťují maršutky. Než jsme do Gruzie odjeli, nevěděla jsem, co to je a ani jsem si to negooglila. Měla jsem jen takovou svojí nehmatatelnou představu a podle názvu si představovala nějaký roztomilý, barevný a stylový dopravní prostředek. Realita byla ovšem tvrdší než včerejší rohlíky. Maršutka bývá většinou rozpadající se Ford transit s nechutnýma záclonkama a vejde se tam vždy tolik lidí, kolik řidič potřebuje. Nezasvěcenému člověku by se mohlo zdát, že svět maršutek je naprosto neorganizovaný, ale opak není pravdou. Jízdní řády a ceníky maršutek jsou velmi proměnlivé a stejně proměnlivá je i jejich trasa, která se mění i během jízdy. Příkladem za všechno byla naše cesta z horské Mestie do Tbilisi, která trvá cca 7 hodin jízdy. Avšak na trase z Mestie do Tbilisi řidič nesehnal dostatek cestujících, tak nasliboval i jiné destinace a ostatní pasažéry jsme prostě rozvozili po celé Gruzii, kdo jak potřeboval. Takže my do Tbilisi dorazili bezmála po 12 hodinách. Ale nutno uznat, že maršutka nás vždy dopravila tam, kam jsme potřebovali. Gruzínští řidiči jsou pak kapitola sama pro sebe, nejčastěji měli volant vpravo, rádi předjížděli (klasicky zleva), u jízdy telefonovali, kouřili, a pokud se jelo okolo kostela, nezapomněli se vždycky 3× pokřižovat. (Samozřejmě tou druhou rukou, než kterou drželi cigaretu/telefon.)

Překvápko v Arménii

Na otočku jsme si zaskočili také do sousední Arménie, navštívit Jerevan. Chudák Jerevan nemohl za to, že nás tolik neuchvátil jako starověké Tbilisi, jelikož byl celý ve 20. století kompletně přebudován a nezbylo mu žádné historické jádro. Ale na druhou stranu nám nachystal jiný nezapomenutelný zážitek jménem Vardavar. Vardavar je den, kdy se absolutně všichni v celé Arménii polévají vodou. Již den předem nás všichni upozorňovali, jaké to bude šílenství a ať nevycházíme vůbec z domu. Představovala jsem si, že jakmile vystrčím nos z hostelu, hned mě dav Arménů vezme za nohy a za ruce a odnese do nejbližší fontány. Nakonec nás před hostelem přivítalo asi 10 dětí s vodními pistolemi, kterým jsme ještě utekli. Projít centrem suchou nohou už však bylo nemožné. Lidé chodili s kýbly naplněnými vodou a polejvali kolemjdoucí. V nečekaných chvílích spadla vodní sprcha i seshora, kdy lidé lili kýble plné vody z oken a z balkonů. Pokud počítáte s tím, že budete mokří, je to sranda. Srandy kopec! Ale když už jsem se skoro suchá chystala nasednout do maršutky a jet zpět do Tbilisi, ten kýbl, co mi nějaký smrad vylil na hlavu, mě už moc nepobavil. Vocaď pocaď s tou legrací! Ale Vardavar holt nemá žádná pravidla.

Wellness záležitosti

Jelikož mám ráda masáže a náš průvodce na free walking tour v Tbilisi řekl, že po gruzínské masáži může člověk skály lámat a že se to prostě musí zažít, bylo jasno. Tam musím! Masáže se prováděly v tradičních veřejných lázních, oddělených pro muže a ženy, takže jsem si nejdřív musela zaplatit vstup do lázní a pak až tam si domluvit masáž. Prima, prima, těšeníčko, masáž a ještě lázně k tomu. Velmi natěšeně jsem nakráčela do lehce nechutné šatny, kde mi nemilosrdně přikázala nějaká uklízečka se svlíknout a jít do místnosti, na jejíž dveře přísně namířila prstem. Místnost, kam jsem přišla, vypadala bez přehánění jako plynová komora – holé stěny, kolem dokola potrubí, ze kterého vycházelo asi patnáct trysek, a jedině stropu musím přiznat kredity za ucházející zdobení. Pod každou tryskou pak stála žena a myla se, některá si tam přinesla prádlo a prala, a jedna stará paní se tam…ehm…holila. Aha, tak tohle jsou ty lázně. Svou lámanou ruštinou jsem si tam s tou uklízečkou domluvila masáž. Nejdřív jsem ale musela počkat, až na mě přijde řada, a tak mě postavili pod volnou trysku. Tam to bylo dlouhý! Neměla jsem s sebou nic na mytí, ani spodky, které bych si tam přeprala, takže jsem se v této plynové komoře celkem nudila. Bolelo mě za krkem, jak jsem pořád koukala na ten strop, protože na ten jediný se dalo koukat. A protože jsem pod tou tryskou stála snad celou věčnost, neměla jsem varhánky na prstech, ale já celá představovala jedny mega varhany. Konečně na mě přišla i řada s masáží. Přišla statná gruzínská žena a ukázala na kamennou lavičku, kam jsem si poslušně lehla. Vzala si do ruky žínku a mýdlo a celou mě velmi rychlými pohyby vydrhla. Hotovo asi za čtyři minuty! Zdrastvujtě a vykopli mě ven! No úplně nový člověk, to vám povím…

Tak to jsou asi nej zážitky, klidně osobně povyprávím více, ale Klub přátel mých tabulek nákladů musím zklamat, normálně jsem se na ně pro tentokrát vykašlala.