FlashBack VII: Zkouška nervů a dospělosti

Kajda: S pondělkem se vypnul počítač a zapínal se jen pro případ porovnání studijních výsledků se spolužáky na ICQ. Facebook nesměl běžet. A neběžel.
Se startem maturitního týdne jsme s Klárou pochopili, že maturovat o tři dny déle než někteří spolužáci vlastně není až taková nevýhoda, ba naopak. A tak jsme se mírně rozpačití z prvního setkání s předsedkyní komise a z prvních výsledků oddávali studijním orgiím…
Jenže když se člověk učí, čas utíká hodně rychle. A u maturity to platí obzvlášť… Byl tu čtvrtek.

Minulý FlashBack si vyloženě žádal o pokračování. A to vám dnes přinášíme dokonce ve velmi ojedinělé formě. Klára nejspíš měla v den své maturity málo starostí, a tak napsala bezprostředně po odmaturování následující text, který zcela autenticky zachycuje, jak náš maturitní den probíhal... Věřím, že spousta z vás se v něm najde :)

Přestože jsem si zakázala jakékoliv formy panikaření, nemohla jsem tu noc dospat. Už od čtyř jsem byla vzhůru a přemýšlela nad otázkami, o kterých bych toho asi moc neřekla. Najednou se mi jich vybavilo nějak moc („Vždyť nevíš ty současný český autory! A co Irsko? Ani u historie Kanady by sis neškrtla!“), proto jsem vstala v půl páté a kvapem si je začala číst. Systém byl zmatený, nakonec jsem se opravdu naučila výrobu penicilinu, a co znamená hnutí Sinn Féin. Vypila jsem čaj a rozházela po pokoji plno papírů. Snažila jsem se ještě nacpat si do hlavy některé nezodpovězené otázky z filosofie. Potom jsem se v kuchyni potkala se stejně vynervovanými rodiči. Začala jsem je znovu přesvědčovat o tom, že jestli si fakt vytáhnu blbou otázku, prostě to nedám. Aneb optimismus ze mě jen sršel. Začala jsem se pomalu oblékat a přemýšlela jsem o mém přístupu. Možná, když k tomu budu přistupovat trochu pozitivněji, dopadne to lépe. Tak jsem louskala prsty a usmívala se na sebe do zrcadla. Vzpomněla jsem si, že jsem nic nejedla a že s prázdným žaludkem by se nematurovalo nejlíp. Dala jsem si jogurt. Seděla jsem v křesle v obýváku, jedla jogurt a tvářila se, že jsem děsně v pohodě. Sedmá se blížila. Hodila jsem do tašky všechny vypracovaný otázky, sešit z literatury a energy drink, ať jsem energická. Sešla jsem dolů k babi, tam jsem na rovinu řekla, že jestli nebudu mít dobrý otázky, jsem prostě v p*deli. Konečně jsem vyrazila ven.

Jako by to byl normální den a já šla do školy. Ulice je podivně prázdná. Možná to bude tím, že je teprve sedm. Až u Hradu potkávám „starou známou“, která tam každé ráno venčí své dva psy. U Alberta míjím „alberťáky“ a myslím si, že bych si to s nimi nejradši vyměnila. Ve čtvrt na osm jsem už ve škole. Sedím na lavičce ve vestibulu a poslouchám, jak Matějková s Fialou přepočítávají u školníka v „pokojíčku“ klíče od 8.8. „Adamec neodevzdal klíče!“ … „Ne, nakonec je našel.“ Jak může zrovna teď někdo řešit klíče?! Já za chvíli maturuju! Do dveří vejde Kajda společně s Mužíkovou, oba se smějí. Mužíková prohodí něco jako „Jdeme na to, děti.“ Udělá se mi nevolno. „Co jste si povídali?“ ptám se Kajdy, když ona odcupitá. „Ptala se mě: How are you? A já: Nevííím!“ Na odlehčení situace dobrý. Přesouváme se k maturitním třídám.

Popojdeme kousek dál k dvěma lavicím na chodbě, kde odložíme svoje věci. Děláme si srandu ze sebe, svých nervů i z učitelů. Přichází Vágnerová: „Tak co, jakou otázku nechcete?“ Oba se shodneme na 18., 19. tj. 60., 70. a 80. léta v české literatuře. Učitelka obrátí oči v sloup: „Tam se točí dokola jen tři autoři.“ a odejde. Paráda. Nervy se stupňují. Čas utíká. Přichází Mužíková, vidí naše nervy. Pohladí mě po rameni a říká: „Můžete začít, čím chcete, jestli reálie nebo konverzace…“ usmívá se a dodává nám odvahu. No, uvidíme. Prostě podle otázek. Nakonec se objevuje i třídní. Směje se. „Je to blbé maturovat až ve čtvrtek, ale vy to zvládnete. Kdo ještě je s vámi?“ „Lenka.“ „Jo, ta snad ještě dorazí.“ Chvíli mlčky stojíme, třídní se usměje a odchází. Dodáváme si s Kajdou trochu odvahy. Čas se nachýlil, a tak se přesouváme ke třídě, odkud najednou vyjde Váchalová se slovy: „Tak pojď, Michale.“ Už je to tady! Váchalová říká: „Pojď s námi.“ Láká mě do spárů. Nedám se a mizím na záchod. Když vyjdu ven, už se potkávám s Lenkou. Uklidňujeme se. Přichází Káča. Začínají mi rupat nervy. Nakonec se objeví i Bouzina a Sabča. Bouzi ke mně přijde, objímá mě a říká: „Nebreč…“ Do té doby jsem nebrečela, ale jak to řekla, slzy se spustily. Dodávají mi další odvahu, utírám si oči. Bezva, mám rozmazanou řasenku. Otevírají se dveře a v nich usměvavá Váchalová. Tak jdu na to.

Kajda začíná mluvit. U čísel stojí Šlajsová. Už dopředu jsem si rozmyslela taktiku losování. Budu brát tu úplně nejblíže ke mně. Je to čtyřka. Stále nevím, co to je. Šlajsová jde ke stolu s obálkami. Hledá. Jsem neskutečně napnutá. Vybalí to a já zahlédnu v nadpise slovo Prague. Padá mi kamínek ze srdce (zatím jen kamínek). Pak si přečtu celou otázku. Je tam ještě vývoj angličtiny. Uf! Šlajsová se ptá, zda je to dobrý. „Jo.“ Jdeme spolu na potítko, kde mi z velké obálky vybalí plno fotek Prahy a vypadne i knížka Shakespeare. Zděsím se. „To tam taky patří?!“ Ona na to kouká a nakonec usoudí, že asi ne, a knížku odnese. Už jsem se bála, že budu srovnávat angličtinu ze 16. století a tu dnešní. Dívám se na papír s otázkami. První mě trochu vykolejí. Jak bych vysvětlila „Prague Caput Regní“. Co to má znamenat? Šátrám v mých latinských znalostech. Caput je hlava. No skvělý. Snažím se nepanikařit a píšu základní body: hlavní město ČR, sídlo parlamentu, vlády, prezidenta, kulturní, ekonomické a kdovíjaké centrum země a dál vypisuji památky. Dívám se na otázky. Poslední je, před čím bych návštěvníky Prahy varovala. Vzpomenu si na paní učitelku Kaiserovou, jak jsme s ní skoro celou hodinu řešili, jak snadno můžeš být v Praze okraden. Šoupnu tam tuhle větu. Vývoj angličtiny. Sepíšu všechny kolonizátory Velké Británie a slyším za sebou Mužíkovou: „Excellent, Michale!“ Sakra, ten se má. Chci být taky excelent. A je to tady. Jdu na to. Mužíková mě nějak zdrobněle osloví - buď Klárinko, nebo kočičko. Nevím. Pro jistotu to rozjíždím reáliemi. Hned u první věty se zasekneme, když povídám, že první kmeny byly keltské. Ano, dostáváme se k nekonečně dlouho omílanému Galeiku. Chválí mě, když řeknu, že slovo „loch“ je keltského původu. Nic zázračného, na hodinách nám to vtloukala do hlav ob den. Já mám ale pocit, jako bych řekla něco úžasného. V podobném duchu se nese skoro celá angličtina. Řeknu původ australské angličtiny (říkali jsme to asi 5× na hodině) a zase se mi zdá, že jsem řekla něco převratného. Obě učitelky se tváří, jako bych byla genius. Pak shrnu památky Prahy a odpovím na otázku, zda jsem byla ve svatovítské katedrále. Řeknu, že ne kvůli dlouhé frontě. Smějou se, děkují a propouští mě. Jsem úplně mimo. Mužíková byla jako ta nejhodnější babička na světě. Možná to tak hrozný nebylo. Rychle vypadnu ven.

„Tak co? Tak co?“ sypou se na mě holky. „Asi dobrý.“ Trochu se uklidňuji. Holky vypráví, jak už byly minulou noc slavit. Když ony šly domů, já vstávala. Patnáct minut uteče ani nevím jak a už je tu pro mě zase Váchalová. U číslíček stojí jako vždy vysmátý Šerlovský. Zvolím opět stejnou taktiku, myslím, že minule nezklamala. A je to trojka. Uf, není to geometrie. Váchalová štrachá v papírech. Ano, aplikace diferenciálního počtu. Ukazuje mi papír s příklady a něco povídá, vnímám jenom „Tady a tady, tohle vypočítej, tohle, pak můžeš i tohle.“ Zděsím se. „Všechno mám počítat?“ Uklidňuje mě, že vůbec ne. Jdu na potítko, první příklad byl podezřele lehký a vyšlo i hezké číslo. To by šlo. Byla to jen úprava zlomku. Další příklad. Jo, ten už jsem někde viděla. Rovnice paraboly a určit souřadnice bodu M, který má od středu nejmenší vzdálenost. Rozjedu počítání a najednou nevím, jak dál. Sakra. Celý to přeškrtám a obrátím na druhou stránku. Vypočítám výšku a poloměr silážní jámy ve tvaru válce, která má minimální povrch a objem 27 m³. Už se chytám. Jde to. Čísla už tak pěkný nejsou. Nevadí. Najednou je konec. Za mnou mámí Váchalová z Kajdy, co to je vlastně ten logaritmus. Konec. „Tak pojď, Kláro.“ Usedám. Trochu se stydím předhodit, tam ty moje čmáranice. (Kam se ztratila ta moje krásná matematická úprava?) Začnu povídat, co jsou to číselné obory. Váchalová se podívá na příklad, pak do svých poznámek, a vyhlásí vítěze televizní soutěže: „Ano, tento příklad vyšel skutečně 2! Máš to správně.“  Chci obrátit na druhou stranu a začít se silážní jámou. Zastaví mě, ptá se, co je to absolutní hodnota, a napíše na papír jednoduché rovnice s absolutní hodnotou. Docela primitivní. Absolutní hodnota z x se rovná 2. Kolik je x? Šerlovský mi půjčí tužku a já trochu rozpačitě napíšu 2 a –2. Chci v tom najít nějaký fígl, ale není, Váchalová mě chválí. Vypočítám zlomek s absolutní hodnotou. Šerlovský se jenom směje a přikyvuje. Konečně přecházíme k druhé části. Váchalová kouká do svých poznámek, pak do mé čmáranice. Nevyhlašuje správný výsledek. A najednou objeví numerickou chybu. Omylem jsem jedno číslo vynásobila čtyřmi, místo dvěma. Uteče mi „Ježíši!“. Váchalová dodává, že to vůbec nevadí. Opravíme chybu a já příklad dopočítávám. Konečně je výsledek, jak má být. Máme čas. Pouštíme se do dalšího příkladu. Bez problémů. Až na ten konec. „A tady nám vyšel rovnoramenný trojúhelník, když ho doplníme… Co vznikne?“ A nevím, proč mě napadl kosočtverec. Váchalová se usměje: „Bez toho ‚koso‘ to bude lepší.“ To je vlastně pravda. Utíkám ze třídy.

Nějak ta maturita letí. Začínám mít radost. Zatím to vůbec nebolelo. V tom si uvědomím, co mě čeká dál. A taky už zdálky vidím Zdendu Vyšohlída. Doufala jsem, že zaspal. Zjišťuju, že mám vlastně hlad. Cpu do sebe anglický rohlík. A je tady Jandová. Jdu zase dovnitř a zase stejná strategie losování. Desítka! Uf, žádný Marx, žádný Nietzsche, žádná divná teorie komunikativního jednání. Ještě ale nevím, co to je. Jdu s Jandovou na potítko. Homo oeconomicus. To by snad šlo. Hledá béčkovou otázku. A jsou to vývoje ekonomických systémů. „To je tradiční, příkazový a tak?“ Raději se informuji, co myslí tím vývojem. Opět nasadí ten výraz „Teď jsi na to kápla“ a souhlasí. Přichází Vyšohlíd s jeho čítankou a milými slovy „Jestli chcete, začněte tady s tím textem.“ Paráda, hned jsem klidnější. Text, kterému skoro nerozumím. Děkuji, ne. Napíšu si osnovu k systémům, ke každému přiřadím některé body. Napíšu si úvodní a skoro i závěrečnou větu k filosofii. Oba učitelé se zvedli ze židlí. Také se zvedám. Jandová říká, že mám ještě dost času. Oba se šli podívat k oknu. Taky koukám z okna. První potítko, na kterém je nuda. Koukám znova do papíru, pak do té slavné čítanky, kdybych náhodou našla v Kosíkovo textu nějaké zajímavé skryté významy. Nikde nic. Nečekaně. Jsem vysvobozena. Podívám se směrem do třídy a všechny židle jsou obsazené studenty třídy 6-5. Kristepane, co to je za fanoušky? Usedám. Začínám s mojí filosofickou větou. Dobrý. Vyšohlíd kývl. Přidám jich ještě pár, pomalu dochází slova. Vyšohlíd se na něco ptá, tradičně filosoficky, takže nevím na co. Má na mysli nějakého filosofa, který se ještě zabýval ekonomií. Tak to jsem v koncích. Napoví: „Domažlice.“ Potichu se zeptám: „Není to ten Rádl?“ Vyšohlíd i Jandová spokojeně kývají. No, úžasný výkon, vzpomněla si na Rádla. Ještě chce slyšet jedno jméno. Pak mi to dojde, že není řeč o nikom jiném, než o slavném Marxovi. Zeptám se znova: „Marx?“. Ano. Nakonec přichází další otázka, u které teda vůbec nevím, co je jí míněno. Tvářím se zoufale. Vyšohlíd říká: „To není v maturitních otázkách, to mě teď tak napadlo.“ No, tak když Vyšohlída něco napadne, to je konec. Pro jistotu přecházíme k druhé části otázky. Žádný monolog mě nečeká. Odpovídám spíše na otázky od Jandový. Někde si vedu dobře, jindy trochu plácám. Nakonec zazní ta úžasná věta: „Já myslím, že by to mohlo stačit.“ No, taky si myslím a utíkám pryč.

Hledám holky. Jsou na schodech a plánují mazec. Sdělím své dojmy a jdu konečně vytáhnout alespoň ten sešit z literatury. Koukám, co to jsou romány deziluze, nic mi to neříká. Nádhera. Co napsal Vaculík? Kohout? Už se mi to míchá. Není náhodou už čas? Kouknu ke třídě a na chodbě už je Váchalová a hledá mě. No jo, já zase maturuju. Už naposled. Teď by to mohlo být dobrý. Ředitelka se směje. Tahám číslo. Jedenáctka. Ani nevím, co to je. Jdeme k potítku, kde ještě sedí Kajda. Ředitelka ho s úsměvem vyhazuje. „Tady si vypracujte otázky z mluvnice. A máte literární kontext v první třetině 20. století.“ To je hodná, že mi přečetla nadpis. Rada nad zlato. Sepíšu všechny avantgardní směry a trochu té charakteristiky. Autoři se mi nějak nevybavují. Pár jich dám dohromady a zjišťuju, že je to docela na houby otázka. Koukám na mluvnici. Sakra. Vypadly mi funkční styly. Že by něco vyprávěcího? Odborný? Výkladový? No nazdar. Srovnejte Kafku s experimentálními autory. Co to je? Češtiny jsem se nejmíň bála a asi to žádná sláva nebude. Poslouchám, jak si Kajda s ředitelkou povídají o Baarovkách. Taková konverzace jakoby si povídali doma u čaje. Proč ne. Střídání stráží a jdeme na to...

A najednou se nám, vážení čtenáři, porouchala myslánka, budeme dělat všechno pro její obnovu :)