někdy odpoledne Domluveno! Dnešní večer nebude probíhat ani u Facebooku, filmu nebo učení. Na minutku přesně v půl osmé před Jazzem. Přímo před! Je důležité upřesnit si i takové detaily, jelikož už ze zkušenosti víme, že mezi „před“ a „v“ je sice malý, ale za to velmi patrný rozdíl.
19:18 Ještě sluchátka a vyrazit. Cestou ze schodů už přemýšlím nad nějakou elegantní výmluvou, proč přicházím pozdě. Nic mě nenapadá, takže to případně uhraju na zauzlované tkaničky nebo můj budík posunutý do jiného časového pásma.
Nohy však během cesty zapracovaly a já už před půl stál u vstupu do Jazzu. Klára nikde.
19:32 Klára přichází a vypráví mi něco o slonovi. Zřejmě během cesty také konstruovala historku, která zapříčinila její ani ne moc pozdní příchod.
19:32 „Hele, maturanti.“ Spodní stůl je obsazen skupinkou maturantů, která dnes absolvovala didaktické testy.
19:33 „Kam si sedneme?“ Pokoušíme se vybrat z početného množství ten nejlepší stůl. Je třeba zvážit, kde na nás nebude táhnout, kde nám nebude horko a odkud na všechny uvidíme.
19:34 Vybráno. Pro tentokrát zvítězil čtyřmístný stolek dál od dveří. Vykládám si zavazadla na stůl.
19:40 Po úvodní introdakšn se začíná rozbíhat vděčné téma „gympl“ tentokrát obohacené ještě vděčnější „státní maturitou“. Klára je celá napjatá, už od odpoledne má připravené uši, takže stačí, abych začal chrlit zážitky z mojí dnešní návštěvy ex-školy.
20:05 V našem dialogu se náhle zvyšuje úroveň koncentrace slov „maturita“, „blbost“ a „neobjektivita“.
20:12 Maturity už nás omrzely. Stejně s nimi nic neuděláme. Proto se Klára začíná soustředit na můj nový telefon. Po několika zmáčknutých tlačítkách jej s odporem a konstatováním, že se blbě ovládá, odkládá zpět k mojí peněžence.
20:14 Od gymnázia přeskakujeme na aktuálnější záležitost. „Kolik ti zbejvá zkoušek?“, „Kdy se budeš učit?“ No, a když už jsme v těch statistikách, přichází Klára s hádankou: „Víš, kolik máme u nás vysokých?“ Nemám zdání. Házím nějaké ubohé tipy a taky jsem úplně vedle. „Osmdesát šest včetně soukromých, z toho nějakých dvacet státních…“ Chvíli vydržíme diskutovat o tom, kde se berou peníze na soukromé VŠ.
20:19 Debatu narušuje výrok od vedlejšího stolu. Dozvídáme se, že Ondra nepřijde. U stolu se pár jedinců zasměje.
20:26 Vracíme se zpátky k našemu tématu. Vzpomínám na mé páteční strasti s předzápisem do nového ročníku. Snažím se Kláře nastínit, jak jsem se cítil pod tlakem sta výstražných okýnek, která na mě vyskakovala při pokusu zapsat si jeden jediný předmět.
20:30 Klára přitakává a přidává své poznatky z přednášek: „Když žena souhlasí se znásilněním, tak to znásilnění není.“
20:43 A to už se nám pomalu otevírá debata o zkouškách. Vyprávím Kláře, jak jsem se učil řazení ShellSort pomocí Youtubu, ač si teď s odstupem uvědomuji, že Klára asi ani netuší, k čemu nějaké řazení je. Nevadí. Mám druhé pivo a tento detail vypouštím.
20:47 „Zeptal se mě na referát a já řekla, že jsem ho měla,“ osvětluje mi, jakým systémem funguje u Kláry ve škole kontrola domácích prací.
21:07 „Ta zkouška měla být o půlnoci. Navíc to bylo někde ve skladu, tak jsme tam šli takovou dlouhou chodbou a na konci nás čekal jen papírek, že zkoušející spletl při vypsání termínu učebnu.“ Skoro to vypadá, že zkoušky na VŠE mohou být i dobrodružstvím přirovnatelným k procházení kolem sobotní Fontány. Není divu, když má zkouška probíhat o půlnoci (ani není jasné, jestli z pátka na sobotu, nebo ze soboty na neděli) a navíc ve skladu… Každá škola má svoje. Na to Kláře nastiňuji, jak u nás na FAVce vypadá taková ústní zkouška v psané formě.
21:13 „Ty jo, skoro se s nikým ze třídy nevidím,“ aneb rekapitulace toho, kdy jsme koho potkali, s kým jsme mluvili, nemluvili, pomluvili… Do toho zasahuje malá vsuvka o tom, jaký jsou operátoři svi*ě, protože nikdy nedoručí SMSky typu „Nemůžu jet.“, „Nedorazím.“ apod. Na závěr se shodujeme na tom, že se vídáme s těmi, se kterými se vidět chceme, a tedy je vše v nejlepším pořádku.
21:14 Koukáme z okna a vidíme slečnu Nostalgii, jak jde kolem. S ní prochází i věty charakteru „Rychle to uteklo.“ Na nostalgii je ale ještě brzo, takže se ji snažíme potlačit. Zatím nám to jde.
21:29 Začínám další vyprávění: „Jeden kamarád z Plzně…“ „Tomáš?“ ptá se pohotově Klára. Musíme se zasmát, co všechno se dá vyvodit z četnosti komentářů na Facebooku. Na řadu přichází finanční otázky, a to konkrétně bydlení; speciálně pak bydlení v Praze.
21:46 K našemu stolu si od toho maturantského přisedl na okamžik Míra, který z nás již po několikáté tahá, zda jsme v nostalgii nebo ne. S překvapením zjišťuje, že se stále smějeme (nikoliv hystericky).
21:48 Nevíme, co teď, tak se Klára zvedá a odchází se vymočit (a to nepila pivo).
21:52 Kajdovi se chce taky. Jde.
21:59 Vyprázdněný směruji centrum rozprávky na náš velkolepý projekt. Chlubím se vlastnoručně vyrobenou mapou, svou brilantní aplikací matematiky do geodesie a odhaleným místem, kde svítí slunce a prší, když prší. Dopíjím třetí až čtvrté pivo.
22:02 Na řadu přichází legrační historky. Klára vypráví, jak utekla bez placení, a mně to trochu připomíná loňský čundr, tak přihazuji i mojí historku o neplacení. Jsme rebelové.
22:06 Klára si pojišťuje štěstí.
22:10 U Krutinů chodí myši po schodech.
22:11 Kajda zapomněl přidat ‚s‘ ve třetí osobě čísla jednotného. Klára dělá, že to neslyšela.
22:21 K vedlejšímu stolu dorazilo osazenstvo. Chtěli by pivo.
22:36 Vedle Kláry se objevuje louže. Nepočůrala se. Je to pivo. Mně někdo upil polovinu mojí sklenice. Asi tu řádí nadpřirozené bytosti. Všichni to chtějí svést na mě. Prý jsem to vylil. Nedám se.
22:48 Navzdory informacím z 20:19 se k vedlejšímu stolu dostavil Ondra. Nejspíš nějaký jiný. Moment, to je náš Ondra. Vůbec si nás nevšímá, ačkoliv se ho snažíme zhypnotizovat pohledem.
22:49 Už si nás všimnul a jde nás pozdravit. To je od exspolužáka milé. Klára je chvíli mimo dění, protože se téma volně přenáší k mým a Ondrovo zkouškám.
22:54 Ondra odchází vedle. Nechce, aby byla Klára „nas*aná“. To je dobře, protože bych se s ní pak neměl o čem bavit a mohl bych jít rovnou domů.
22:58 Už jsme dlouho nic neplánovali. Před námi je vidina prázdnin, i když ji ještě trochu zastiňují tři zkoušky. „Co budeme dělat o prázdninách?“, „Já nechci bejt doma.“ Vymýšlíme, jak to udělat, abychom neměli dojem, že jsme si prázdniny neužili.
23:03 Nepovedlo se. Dostavuje se „ach jo“ nálada.
23:11 Jsme plni sentimentu. Očekávám Mírovo návštěvu u stolu. Ale nejde. Naše konverzace se začíná přehlcovat strohými větami typu „Já nevííím…“
23:17 Propadáme hysterickému smíchu. A je to tady! Nemáme se proč těšit na prázdniny!
23:18 Svitla naděje. Těšíme se na druhý díl Harryho Pottera.
23:24 Už máme plány na prázdniny! Přečteme si Harryho v angličtině! Naďa by z nás měla radost. (I když by nás možná viděla radši se Shakespearovými Sonety v ruce)
23:36 Odhaleno tajemství. Jaké? Je to tajemství! Takže máte smůlu.
23:40 Ke stolu se připlížil Míra. S potěšením mu oznamujeme, že jsme již dosáhnuli sentimentální hranice večera. Míra spokojeně přikývne, jako by chtěl říci: „Tak to je vše v nejlepším pořádku“.
23:45 Obdržel jsem páté pivo.
00:05 Chystáme se k odchodu. (pozn. autora: Tady něco hapruje. Že bych vypil pivko za čtvrt hodiny?)
00:12 Chci s Milanem (majitelem) vyřešit pár otázek vztahujících se k připravovaným webovkám. Během naší spontánní obchodní schůzky jsem ale vyprovozen před Jazz se slovy nějakého štamgasta „Venku na tebe čeká slečna.“. Nekladu odpor.
00:16 Seznamuji Kláru s předpovědí počasí: „Mají padat kroupy.“ Nevěří mi.
00:22 Jsem gentleman a tak slečnu doprovodím (ještě bych dostal vynadáno od nějakého dalšího štamgasta).
00:31 Na rozloučenou ještě pár „Já nevííím…“, ať máme nad čím přemýšlet, rekapitulace toho, kdy se zase uvidíme a při jaké příležitosti to bude a pak už „Dobrou noc!“
00:42 Díry v silnici zapříčiněné akcí Čistá Berounka se mi pletou do cesty a v jednu chvíli to málem nezvládám.
00:51 Prší. Naštěstí už ale připravuji klíče, abych si odemkl.
01:02 Usínám.
02:06 Patnáct minut na páté pivo bylo málo. Sakra.
02:09 Usínám.
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.