Všechno v pořádku? II.

Už to bude přes rok, co se tu od mě nic neobjevilo, a to i přesto, že jsem měl článek napsaný, kdo ví jak dlouho. Skoro dva roky tenhle článek uzrával na mém disku, myslím, že je na čase ho provětrat. Zavzpomínáme na mou éru brigád v „Zemi, kde ti lidé rozumí“ a tohle je pokračování minulého článku. Pokud si ho někdo nepamatuje, tak si ho může připomenout zde.

Sedím si tu v nedělní večer 18. listopadu 2012 v 21:57 jenom pár minut po tom, co na mém strahovském kutlochu na bloku číslo 10 (Kde už bydlím třetím rokem!) vypadl proud a říkám si, co budu teď dělat. Chtěl jsem se vrhnout do dalšího boje s betonem a ocelí a snahou je zkrotit do spolupráce a tvářit se , že všechno vychází, ale bez proudu a při světle svíčky to dělat nebudu. Tak jsem si vzpomněl, že minulým článkem jsem téma „Země, kde ti lidé rozumí“ nakousl a nechal jsem si tam otevřené místo pro pokračování. Napsal jsem: „Ale o lidech příště“, ale nikdy jsem to slibované pokračování už nenapsal. Tak proč nevyužít chvíle, kdy nic kromě spaní nemám na práci a nepustit se do toho. Trochu whisky (díky, za dary k narozkám, vy víte kdo :)) do skleničky, najít na počítači složku Gossip – Joyfull Noise, pustit play a už mi prsty na klávesnici píšou tenhle článek samy.

Abych Vás dostal zpátky do děje. Já, ta prázdninová pracující síla, jsem trávil dny za pohyblivým pásem, obklopený všepřítomným pípáním a v plášti červené karkulky v jednom obchodním řetězci. A každý den jsem na druhé straně pásu potkával jiné typy lidí, kteří obohacovali šeď mého pracovního dne. Když tak zavzpomínám za pár let zkušeností, tak bych je mohl rozdělit do pár skupin. Hmmm, pár zní trochu neurčitě, řekněme šest.

Naprosto nezapomenutelní jsou naši milí západní sousedé nebo jak já jim říkám „Helmuti“. Kvůli nim jsem musel oprášit svoji středoškolskou němčinu a najít v sobě zbytky umu tvoření vět, abych jim vysvětlil, že zpátky fakt eura nedostanou. Ale většinou to stejně skončilo nechápavým výrazem na jejich straně a mým "Auf wiedersehen" a už se o Vás nezajímám. Nechápu jak je těžké pochopit, že když my k vám jedeme nakupovat tak si eura vyměníme, ale vám se měnit si eura za koruny nechce, jo?

Další kapitolou jsou obecně cizinci. „Thank god you can speak English“ byla reakce na obou stranách. Pro mě úleva, že nemusím tvořit německé věty bez smyslu a pro ně vítaná věc, kdy v Domažlicích potkáte na kase někoho, kdo umí aspoň pozdravit in English.

Jelikož už mi není 15 (sakra), tak neocením chování 12–15letých pubertálních holek, pro které byla největší atrakce, že na kase je kluk. Fajn holky, že přijdete a culíte se, jako by před váma stál Brad Pitt nebo nějaký jiný hollywoodský krasavec. Příjdete, každá si koupíte jedno lízátko, protože VY můžete, a při placení jste červený určitě i na zadku, jako kdybyste ukradly aspoň flašku whisky.

Rozsáhlou kategorií jsou moji oblíbení důchodci. Chtě nechtě musím tuhle kategorii rozdělit na příjemné nahluchlé a napůl slepé babičky a všeznalé dědy, kteří všude byli a všechno znají.

Kdyby všichni byli jako tyhle babičky. Když se jim díváte do košíku, jestli tam něco nemají, tak s 90% četností se dozvíte: „Ale chlapče, já tam nic nemám, to bych si k takovýmu mladíkovi nedovolila.“ Vždycky přesně věděly, kolik co stojí, a jakmile bylo něco jinak, hned se ozvaly tichým hláskem. Díky těmhle babčám jsem se dozvěděl, že:

• Jejich vnučka chodí s nějakým úplným debilem a že já bych byl mnohem lepší partie.
• Jsem strašně podobný jejich manželům za mlada.
• Jely jenom pro cukr, ale ten už není, a že v tom máme bordel. Což pro mě nebyla žádná novinka :)

Naproti tomu všeznalého dědu většinou zajímala moje jmenovka a místo, kde bydlím. Sice jim většinou nic neřeklo, ale začali se mě vyptávat na půlku jejich příbuzných, jestli je neznám. Člověk si aspoň pěkně pokecal.

Další kapitolou budou zástupci všech bezdomovců z Domažlic. Já jim říkal souhrnně „Bohoušové“. Podle odpudivého smradu a pochybného vzhledu je člověk zahlédl extrémně brzo a modlil se, ať jdou vedle. Ale přesto tam byly určité výjimky. Třeba právě bezďa Bohouš (podle něj jsem si je pojmenoval) , který chodil několikrát denně pro jednu kuželku (tak říkal lahváčům), od něj jsem se vždycky dozvěděl informace, které vyšly až za pár dní v novinách. Asi jsou v Domažlicích nějaký tajný informační kanály.

V závěru je jedna určitá osoba, na kterou se nedá zapomenout. Pan akademický malíř, maskot zeleného ústavu, gymplácká celebrita Ervín Ježek! Jeho šouravý krok a pohled masového vraha děsil na desítky metrů. Ať jste Mařka nebo Bětka, vaší mámu znal a nebo znal aspoň nějakou její část těla, o které je vám schopen vyprávět hodiny a hodiny. Zákazník, jehož nákup se skládal z 3 plátků šunky (odborný odhad) a 2 rohlíků; který musel mít s sebou vozík, i přesto že se pod jeho vetchou schránkou skrývá bytelná konstituce. Nikdo nechtěl vědět, z které kapsy právě tahá peníze, jestli je to ta s náhradníma zubama a nebo ta s kůrkama od pizzy od Makiho :) Kdo ví, kde je mu teď konec…

Tak a to už by stačilo, 6 prázdninových měsíců pípání za kasou, 6 prázdninových měsíců skvělých zážitků, 6 prázdninových měsíců zjišťování, že do školy se FAKT těším. A co teď? Jdem na kuželku…