To zas mé zprůměrované známky s největší pravděpodobností překročí hranici, za níž se už peníze neinkasují. Do té doby mám aspoň dostatek času rozmyslet si, kolik bych si bez přičinění vydělal a za co bych to utratil…
Nicméně, po včerejším úspěchu jsem si řekl, že si dám dneska volno. Nehodlám se učit každý den.
Jak to ale ráno krásně začalo dlouhým vyspáváním, tak to zase rychle skončilo. Zjistil jsem, že nemám co dělat. Ne že by se nic nenašlo, ale spíš nic nemá smysl začínat, když už od zítřka můžu opět otevřít skripta. Pro změnu fyzikální. „Jo, letos si užiju stejně dlouhý prázdniny jako vloni,“ myslel jsem si naivně. Kdepak! Tentokrát budu rád, když začnou v půlce července…
Nevím, jestli název článku mluví dostatečně srozumitelně, ale (když už nemám co dělat) nějak se mi zachtělo shrnout celý rok, co jsem v Plzni strávil, a co se za tu dobu změnilo. Ještě mám v živé paměti, jak nepříjemný pocit jsem zažíval každou neděli, když jsem musel opouštět své milované Domažlice a vydávat se do nějaké Plzně, kde akorát chodím do školy; nervuju se s nefunkčním internetem na bytě (kterému ani Chrome nepomůže) a nejen s ním; kde se mi chce neustále spát a jediný, koho tam pořádně znám, je můj spolubydlící. A vůbec, všechno je tam prostě špatně! K tomu ještě přispívaly dlouhé zimní noci, kdy jsem do školy přicházel za tmy a i ji tak opouštěl. Všichni, co se mnou byli v kontaktu, si nemohli nevyslechnout větu „Já chci do Domažlic!“ nebo „Nechce se mi do Plzně!“.
To nedělní přemáhání mi sice dávalo zabrat, ale půlka roku se přehoupla jako by nic, bylo po Vánocích a já najednou čelil prvnímu zkouškovému období. Žádná sranda, ale pod vlivem zkušeností dalšího semestru už vím, že to zas tak hrozné nebylo. Přijdou i horší věci.
Všechno se nějak zvládlo a už na mě číhal další semestr. A v tom už nastal převrat, co se mého přístupu ke škole i k pivní metropoli týče. Den se začal prodlužovat, slunce svítilo déle a určitě mi všichni potvrdí, že to samo o sobě udělá svoje. Najednou mi tolik nevadilo, že musím do Plzně, jelikož jsem zjistil, že kousek od bytu je nádherná „rezervace“ s několika rybníky, kde je v jarní podvečer přímo parádní atmosféra (viz 2. obrázek). Ve škole jsem potkal pár (teď už můžu s přehledem říct) přátel, díky nimž mi i to studování nepřipadalo tak hrozné, ba naopak. Zkrátka jsem odhalil pozitiva, která jsem předtím neviděl.
Ten skoro-rok utekl strašně rychle a já mohu konstatovat, že jsem si zvykl. Ani to nebolelo. Možná trochu, jelikož mi přestala chybět bývalá třída, což ale nic nemění na faktu, že s lidmi, se kterými se chci vidět, se vidím :)
Ač jsem Plzeň zpočátku možná až nenáviděl, můj vztah k ní se nebývale změnil. Ono léto, lidi, se kterými můžete zajít na pivko, a pocit, že si ze školy, jíž studujete, opravdu něco odnášíte, zkrátka udělají svoje…
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.