Mrzí mě, že se nebudu moci oslav zúčastnit, avšak ne tolik, protože z programu oslav vypadla moje oblíbená kapela.
Já vím, nenapsal jsem nic už strašně dlouho. Jeden by řekl, že z té party dětí odkojených v prostorách domažlického gymplu spadl ten pocit euforie z toho, že někoho zajímá co napíší a umístí na internet do takové míry, až to nezajímalo ani je samotné. Nebudeme si lhát, něco na tom bude, prozatím alibismus stranou. Avšak já nedávám nashledanou - zkusím něco sesmolit. Mám velké štěstí, že má laťka je teď tak nízko, a protože si mé články už nikdo nepamatuje, je její překonání tím spíše blízko. Jak tak koukám, poslední článek 19. prosince. Ačkoli je koncem června aprílové počasí, je to přece jen dlouhá doba. A mně utekla tak rychle, že se nabízí napsat „jako žádná před tím“. Snad možná lehké srovnání s druhým pololetím před maturitou by nebylo od věci, ale v tom tenkrát nebyl namočeném alkohol, respektive jsem v něm nebyl namočeném já.
A teď k věci, lépe řečeno k problému, kvůli kterému píši, který mě dlouhou dobu trápil, a který jsem víceméně vyřešil. Čím dál tím častěji zjišťuji, že bych chtěl umět věci, které neumím, popřípadě které někdo známý umí. To mě dovedlo ke zjištění, že vlastně pořádně nic neumím. Přemýšlel jsem dlouho nad tím, v čem bych chtěl být nejlepší. Jak to u nás skromných lidí bývá, nedopočítal jsem se, ale dost možná je to tím, že neumím do tolika počítat. A bylo to tu zpátky – vrátilo se mi to jako bumerang, kterým bych chtěl tak strašně moc umět házet. Do toho se přidal můj komplex méněhudebnosti, jako na potvoru si už týden musím zpívat písničku od Wericha – Ten umí to a ta zas tohle. Teda vlastně si jí broukám pro sebe, protože neumím zpívat. Jedničky z hudebky mi na gymplu hudebkářka dávala, protože jsem prý sportovec. Tehdá jsem tu výmluvu bral, nenapadlo mě, že mi jí dává jenom proto, aby u jediného člověka nemusela psát na konci pololetí dvojku. Taky jsem před měsícem zkoukl film Tanec s vlky - no, Klára ví z předtančení svoje, nadaný na tance jako Costner nejsem. Do toho ještě přišlo zjištění, že největší hvězdy zámořských týmů na MS v hokeji jsou mladší než já – další verdikt mého svědomí zněl jasně a stroze: sportovec taky nejsem. Nedávno se mi stala nemilá věc, nechal jsem na ručníku položené sluneční brýle a šel plavat. Po návratu k ručníku jsem nemohl popadnout dech a s očima vyžranýma chlorem jsem zavrávoral – po brejlích. Přinesl jsem je domů, ukazuju je tátovi a vyslechnu si „Inu, zalep si je vteřiňákem, synu“. Brejle jsem slepit neuměl, své prsty ano. Člověk by si myslel, že jsem hrozně čestný, když chodím po Broadwayi hladov sem a tam a v jednom kuse přísaham.
V duchu předchozího odstavce bych mohl pokračovat dál, ale to by bylo k ničemu. Zkrátka a dobře, poslední dobou jsem si začínal všímat té aury průměrnosti, které mě obklopuje a musel nad tím neustále přemýšlet. Avšak jak jsem tak přemýšlel a hledal si alibi, kterým bych to mohl ospravedlnit, napadlo mě znenadání (nebo z nenadání?) motto, které přeci jen moje svědomí trochu uklidnilo.
„Nevadí, když člověk něco neumí, důležité je, že si to umí přiznat.“
Šťastný způsob léta a hodně hlubokých zážitků přeje Exith ej. kej. ej. Ali Busta
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.