Proto vznikl nápad „ půjdeme příští rok na byt“. Zní to jednoduše a jednoduše jsem si to taky představovala. Prostě se podívám na internet, tam bude spousty vhodných bytů, nebudu vědět který dřív, všichni se mnou budou chtít bydlet, že budu muset udělat konkurz (otázky jsem neplánovala nijak záludný: „Kdo mi bude utírat v pokoji prach?“), pak se to celý „nějak“ administrativně vyřídí a bude to. Easy.
Chacha, realita se maličko odlišovala od mých idealistických představ. První zádrhele začaly na tom slavným internetu, kde zase tolik prima bytů nebylo. Buď moc drahý nebo moc malý nebo nezařízený nebo na Zličíně (To už můžu rovnou bydlet v Domažlicích a dojíždět). Na pátrání jsem samozřejmě nebyla sama a objevil se ON. Útulný byt, výborná lokalita, slušný nájem, nastěhování až 1. září. Není těžké si domyslet, že to mělo nějaký háčky. Půlhodinový rozhovor po telefonu (nechci vidět účet) s majitelem bytu probíhal asi takto: „Slečno, uvědomte si, že vám kamarádi můžou v říjnu dostudovat a budete nájem platit sama.“ S panem Majitelem byla hold těžká domluva, že i realitní kancelář na něj byla krátká, tak z toho napůl vycouvala. Ta půlka, ze který nevycouvala byla provize realitce za nic. Dalším problém byla nájemní smlouva, nebudu otravovat s detaily, ale byla prostě velice jednostranně nevýhodná. (Pro kterou stranu myslíte?) Aby toho nebylo málo, začali se nám hroutit nájemníci. A tak dále a tak dále. Pro jistotu jsem si už našla celkem sympatickou psychiatrickou ambulanci, na jedny nervy toho všeho bylo trochu moc.
Čekáte happy end? Já ano, čekám na něj do teď.
PS - Omlouvám se čtenářům, kteří čekali nějakou prču.
PSS – To opravené Hlavní nádraží v Praze vypadá teď moc hezky a neplatí se tam nájem.
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.