Uplynulý víkend si se mnou pěkně pohrával! Začalo to zjištěním, že byt v Plzni opět budu muset sdílet s naším spolubydlícím, který zná uklízení jen z pohádek (podotýkám, že se nejspíš jako malý na pohádky moc nedíval), a pokračovalo téměř zhroucením, když se soubory, které zajišťovaly chod mého aktuálního projektu, prostě a jednoduše přepsaly prázdnými. Nejdříve tomu člověk nechce uvěřit a zuřivě prohledává Koš, ale později si musí přiznat, že zase neudělal zálohu. Jenže mně se záloha měla vytvářet sama! A taky vytvářela. Ovšem i ta se přepsala prázdným souborem! K tomu ještě pár dalších podpůrných fejlů a člověk má hlavu dvakrát větší.
V takových chvílích se většinou chodím provětrat ven - prostě se jdu projít a zkouším myslet na blbosti. Vesměs ale stejně zaplním hlavu tím, jak vyřešit příčiny toho, proč se právě provětrávám.
A tak jsem vyrazil i v neděli večer. Byl úplněk (přesněji den po něm), což mě přivedlo k nápadu sbalit si batoh s vypůjčeným stativem a fotoaparátem a pokusit se udělat nějaký pěkný snímek noční oblohy. A kde je nejlepší výhled na oblohu a okolní krajinu a kde jsem za letošní prázdniny strávil více dnů než kdy předtím? Přece na Vavřinci!
Už když jsem přelézal koleje a přes horní zahrádkářskou osadu opuštěl město, začínalo se blýskat. Ne na lepší časy! Mě už ale po smazané dvoudenní práci nemohlo nic rozrušit, tak jsem pokračoval dále přes Cvičák nahoru.
Na Šibenici, jednom z vrcholů Cvičáku, jsem vytáhl přibalený stativ a pokusil se udělat pár fotek. Ha - ha. I všemocný Fujifilm selhal. Alespoň v mém případě. Zkusil jsem všechna možná nastavení, ale vyloudit pořádný snímek se mi bohužel nepodařilo. Takže stativ i s aparátem zapadly zpátky do batohu a já pokračoval kolem kaple Sv. Anny alejí dál.
Když jsem se blížil k vrcholu Veselé hory, domníval jsem se, že možná budou (jak je tomu zvykem) svítit některá světla starého hotelu. Obzvlášť teď, když je tam nejspíš otevřena hospoda. Jediné světlo, které ke mně dorazilo, bylo ale jen to, jenž se od vysílače na strážské straně prorvalo skrze zarostlý vrchol. Jinak nic, v hotelu tma. To se moc často nevidí.
Ale tím líp! Když už jsem nic nenafotil, možná uvidím postavu v kápi nebo přinejmenším nějaké světlo, kolem něhož se vlní tráva a z nějž čiší chlad. Alespoň tak se to na Domažlicku vypráví. Atmosféra uprostřed háje na vrcholu hory byla opravdu nevšední - šumící vavřinecké lípy, zhasnutý hotel a tomu všemu dominující kostel, jehož špička se ztrácela mezi mohutnými větvemi okolních stromů. Jak jsem se blížil ke kostelu, začínalo mě pomalu mrazit v zádech. Nemohu říct, že bych se bál, to ne. Avšak ten pocit nejistoty ve mně evidentně uvolňoval notnou dávku adrenalinu. Nevím proč, ale později, když jsem se ten pocit snažil k něčemu přirovnat, vzpomněl jsem si na zkoušení učitele Podestáta při hodinách zeměpisu - asi podobné chvíle nejistoty a nervozity.
Po chvíli jsem už procházel kolem stěn kostela. Bočními dveřmi se ke mně dokonce donesla typická vůně. Během míjení vysokých zdí už jsem měl vytažená sluchátka z uší pro případ, že by mě "něco" chtělo napadnout. Naštěstí se tak nestalo, ale díky odkrytým uším jsem měl pocit, že z kostela slyším jakési hučení. To mě ale jen šálil sluch.
Došel jsem na louku a učinil druhý pokus o fotografii. Opět neúspěšný. Navíc už když jsem procházel alejí k vrcholu, měsíc se skryl za houf mračen. Tak jsem si sedl a jen koukal směrem na Kdyňsko (panoramatickou tabuli, která stojí vedle kostela už mám totiž celkem najetou). Každou chvíli se ale moje zraky stáčely směrem ke kostelu v naději a zároveň v obavách, že spatří nějakou tu záhadu. Avšak pořád nic. Ani po půl hodině sezení uprostřed louky se nic neukázalo. A to byl ÚPLNĚK!
Zvedl jsem se a zamířil směrem na cestu ke Stráži. Teprve teď to ale začalo být zajímavé. Vítr, jenž do teď jen slabě vál, nabral na síle a začal pohybovat větvemi mohutných stromů. Díky tomu háj kolem kostela celkem nepříjemně hučel. Moje fantazie mi vnucovala myšlenku, že jsem onu bytost, která se mi odmítala zjevit, rozzlobil a tak to teď schytám! Strážská cesta vede kolem hotelu zpět na asfaltku do Domažlic, takže jsem se opět ocitl mezi vavřineckými lipami. Teď už ale nehučely, přímo burácely. Do toho nějaké ty blesky, hromy, po pravu kostel, po levu opuštěný hotel a MP3 oproti hlasu počasí naprosto tichounká. Výjev jako vystřižený z psychologického hororu.
Vydal jsem se cestou dolů, ale jelikož je alej celkem otevřená a kolem není nic než louka, rovný krok nebyl mojí silnou parketou. Dopotácel jsem se zhruba do poloviny aleje, mezitím odklidil dvě větve, které během chvíle stačily znepřístupnit cestu, a tam se posadil na okraj pole. Normální člověk by možná pospíchal domů, aby se schoval před deštěm a tím spíš před bouřkou, ale mně se prostě nějak nechtělo. Měl jsem dobrodružnou náladu.
Pak přišel pro mě naprosto nezapomenutelný zážitek. Ve sluchátkách, jež jsem si už nasadil zpět, hrála silně emotivní hudba, stromy kolem mne se ohýbaly, do zad mě tloutkly velké kapky deště a nad lesem střídaly blesky. Blížily se dvě bouřky. I když jsem mokl a začínala mi být trochu zima, hrozně se mi to líbilo. Utvrdil jsem se v tom, že i v noci a v ošklivém počasí může být vlastně hezky. Svým způsobem. Síla přírody ve mně na chvíli přetloukla všechny problémy, jež mě vyhnaly ven. Prostě nádhera. Škoda jen, že už byl úplněk zahalen tmavými mraky, které přinesla bouřka...
Asi po 20 minutách, kdy jsem se už dostatečně nabažil síly přírody a kdy se bouřka přiblížila natolik, že by mě při mém víkendovém štěstí mohl zasáhnout blesk, směřovaly mé kroky domů. Až u kaple jsem potkal první auto... Jeho pasažéři si o mě museli myslet svoje: magor s batohem uprostřed noční bouřky se plouživým krokem prochází odlehlou cestou z Vavřince.
Každopádně procházka mi udělala dobře, škody zapříčeněné neposlušným počítačem jsem již napravil a s nepřizpůsobivým spolubydlícím se budu muset holt smířit.
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.