Začalo to asi ve středu. Jak už to poslední dobou bývá zvykem, zase jsem od podloubí na nádraží musel běžet. Nejsem prostě schopen vstát o těch 5 minut dřív, nevím proč. Nohy v teniskách pěkně ztěžka dopadaly na kamennou dlažbu, že to pleskání museli slyšet až na radnici, takže jsem si už v duchu dokázal představit, jak mě budou následující den pekelně bolet nohy. Buď jsem dřevák a neumím utíkat na autobus, nebo jsem zvolil nevhodnou obuv. Každopádně jsem autobus doběhl a přivítal mě nerudný řidič. Na to jsem si u ČSAD už zvykl (ačkoliv najdou se výjimky). Ať se nikdo nediví, že ti malý caparti, co ráno dojíždějí na základku, nikoho nezdraví – proč by to dělali, když jim hned první člověk, kterého ráno potkají, neodpoví na pozdrav. Mě to vyloženě štve, a to nejsem malý capart.
Standardně jsem si nasadil sluchátka až v Horšovském Týně (vždycky mám pocit, jako bych si šetřil empétrojky až na tu cestu, kdy jedeme po hlavním tahu). Protože bylo ještě celkem ráno, tak nějak jsem si podřimoval. Z mého pseudo spánku mě vytrhla ostrá smyčka. V tu chvíli jsem myslel, že se autobus převrátí. Dojeli jsme na benzinu v Holýšově a řidič (najednou krotký jako beránek) se optal, zda někdo viděl, "jak mu ta ženská vjela do protisměru". No nikdo neviděl samozřejmě, protože jediné sedadlo, odkud by "ženskou" vidět mohl, je hned to vpředu. Tam ale pospával nějaký pasažér. Pár nedočkavců vystoupilo a bus nabral opačný směr, aby zjistil, že "ženská" si je vědoma, že to byla její chyba; že už vycouvala z příkopu a že se prostě jen "koukala po dětech". Happy end. Zpozdili jsme se jen o 15 minut, takže cajk.
Je čtvrtek. Nikoho nepřekvapí, že bolavým nohám ještě přidám – opět dobíhám na nádraží. Ale zásadní změna! Pan řidič odpovídá na pozdrav a co víc, při poděkování za lístek odpovídá, že nění za co. Po pečlivé selekci sedačky usazuji své pozadí. Klídek, pohoda až do Chotěšova. Uprostřed křižovatky stojí usmívající se strážník v reflexní vestě a odklání dopravu na Dobřany. Autobusák se ale nedává a pokračuje skrz Chotěšov (nic jiného mu taky nezbývá). Vozem už šumí, že ve Zbůchu se udála tragická nehoda, která blokuje dopravu od 8 hodin. Je půl 10 a stojíme. Co se dá dělat. Naštěstí se po 10 minutách kolona začne hýbat.
Pořád je čtvrtek, já mám radost, že se vracím ze školy trošku dřív. Ne na dlouho. Rychlá jízda brzy zbržďuje ve Zbůchu, až se autobus zcela zastaví. Prý zase nehoda. Jednak se to povídá v uličce a taky se po Zbůchu pohybují občané nadšení z toho, že se u nich v obci zase něco děje. Slečna, která tahá svoji kamarádku z domu, aby se s ní šla podívat na rozmačkané auto, je mi maximálně nesympatická. Řidič vidí příležitost dát si cigárko, tak nějaké vysomruje od toho týpka, co, vole, jede ze školy, vole, a jako náhodou, vole, má cígo, vole. Vole (to je nějaká část trávicí soustavy opeřenců, ne?) S řidičem se zvedne i čtvrtka pasažérů a vytváří kouřovou clonu před vozem. S lítostí koukám na hodiny, které se pomalu začínají přibližovat času příjezdu do Domažlic. A já jsem teprve ve Zbůchu! Někteří už stihli dát dvě cigárka. Asi po pětačtyřiceti minutách se konečně dáváme do pohybu.
A teď přichází samotný hřeb článku, a sice dnešní jízda domů. Dnes jsem se asi poprvé v autobuse skutečně bál. Pěkně v klídku jsem si nastoupil přímo u univerzity, takže jsem se ani nezpotil, když jsem do brutálně přetopeného prostředí nastoupil. Cesta probíhala až do Holýšova celkem v klidu. To asi proto, že jsem koukal do mobilu a ne z okénka. Ačkoliv mi bylo nějak divně od žaludku, neobvyklého stylu jízdy jsem si všiml až za Holýšovem. "Ten autobus už má asi svůj věk, tak holt trochu ujíždí ke straně," říkal jsem si, když mi připadalo, že tak nějak kličkujeme.
Možná se vám už někdy stalo, že auto řídil kamarád a vy jste vysledovali, že se poměrně často přibližuje ke středové čáře. Jakmile to překročilo nějakou pro vás únosnou mez, kamaráda jste upozornili, že by se možná měl držet blíž ke krajnici. Přesně tenhle pocit jsem měl na cestě mezi Ohůčovem a Holýšovem. Bus se nebezpečně přibližoval ke středové čáře, až měl kamion prakticky proti sobě. Když jsme ho tak nějak minuli, měl jsem srdce až v krku a fascinovalo mě, jak to nikoho nevzrušuje! No jo, paní vedle pochrupovala, jiná koukala do časopisu – nevšimly si. Za to já začal tu jízdu vnímat až až. Každou chvíli nějaká klička, nepochopitelné brždění mimo obec, ujíždění do protisměru.
Sledoval jsem řidiče, jestli je v pořádku. Jenže podle zrcátka těžko říct. Z jeho jízdy mi ale jednak začínalo být celkem šoufl a zároveň mě jeho manévry tlačily k takovým těm představám, kdy voláte 112 a zjišťujete, jestli ta paní vedle, co si pochrupovala, vůbec ještě žije.
Fakt nechápu, co se to za tím volantem dělo, ale takhle jsem se v autobuse (ba ani v autě) ještě nebál. Když jsme zastavili v Horšovském Týně, úplně jsem se děsil, jak to bude zvládat na Hájích. Nevím, jestli řidič neměl svůj den, jestli se posilnil nebo jestli za volantem omdlíval – příjemné to nebylo. A tak jsem byl rád, když moje rozbolavělé nohy pleskly chodidlama o chodník v Domažlicích na autobusáku.
foto: karosa.cz
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.