V Tescu už nám vyrostly umělé stromečky a hromady světýlek po zdech vytvářející dojem třpytu sněhové pokrývky oslňují procházející návštěvníky, kteří se již s chutí pouští do předvánočního maratonu. Maratonu, který sice nemá dvaačtyřicet kilometrů, avšak i navzdory tomu je celkem vysilující. Schopnost brilantního ovládání nákupního vozu (navrhuji zrušit minimalistické výrazy „košík“ a „vozík“, protože vytvářejí dojem, že se jedná o snadno ovladatelný a přenosný objekt, čemuž tak ve skutečnosti není – obzvlášť je-li plný potravin nebo dárků) a orientace v terénu vskutku vyžadují určité zkušenosti a ten, kdo je nemá, by se měl nákupním centrům raději vyhnout obloukem nebo i celou kružnicí, bude-li to třeba. Já se nevyhýbal ani jedním z uvedených tvarů a doplatil jsem na to. Už při vstupu jsem byl otrávený a to jsem si jen chtěl udělat radost a koupit si nějaký nový kus oděvu. Po hodině trápení se mi to naštěstí podařilo, přičemž jsem dospěl k názoru, že v nejbližší době sám nakupovat nepůjdu – je to nuda.
Aby člověk nemusel přemýšlet nad tím, čím obdařit své blízké u příležitosti Vánoc (ač pochybuji, že si s tím již někdo lámal hlavu), existuje naštěstí dostatečně silný zástupný problém – škola. Nad tou se ale většině lidí moc přemýšlet nechce (ba dokonce dělat něco, co by bylo ke studijnímu užitku), a proto je zde další zástupce – práce. Práci se člověk nevyhne, nehledá-li ovšem další zástupný problém. Já ho nehledal. Možná proto jsem úspěšně dokončil po několikatýdenním snažení propagaci a půlnoční noviny letošních maturantů. Vzhledem k mojí náchylnosti na nostalgické a sentimentální choroby jsem celkem snadno podlehl duchu maturitního plesu a se zaujetím tak sledoval abiturienty, jak řeší ty samé neřešitelné problémy jako my před dvěma lety, jak se dohadují kvůli docházce na nácviky a jak je mezi nimi pár nadšenců, kteří popohání ostatní, aby v nich nedostatečné nadšení znásobili (a proto doufejme, že není nulové).
Jenže půlnoční noviny odkráčely do tiskárny, a to i navzdory tomu, že nemají nožičky, a já zůstal bez práce. Tedy vlastně, našla by se další, jenže mé svědomí už si nedovolilo zaclánět prací školu. Takže se dostala do předních žebříčků priorit fyzika, statistika (nuda je, má však méněcenné údaje), programování v C (nejedná se o vitamín), kde fantazie nemá hranic ani mezí ani ničeho jiného, co by ji mohlo obklopovat, programátorské techniky a v neposlední řadě webové aplikace, které sice představují nejmenší zlo, avšak momentálně je zlem cokoli, co musím dělat proti své vůli. Ke vší smůle jsou na všechno termíny, podmínky, tabulky strhávání bodů a podobné negativní faktory, které moji nechuť jen umocňují. Na druhou. Mám pocit, že v současné chvíli nepomůže víc nic jiného než kartička s nápisem „Uč se, vole, budeš pánem!“, s níž Klára odstartovala loňský rok a posléze jej i úspěšně absolvovala.* Asi chce být pánem. Ale to já nakonec taky, takže se budu učit. A když ne, bude mi to připomínat telefon, tapeta na Ploše i nástěnka. V nejhorším případě prázdný index.
Ale neviděl bych to tak tmavomodře, bude teprve začátek prosince, ač se ho o to nikdo neprosil, a do zkouškového a jiných termínu ještě nějaký ten čas zbývá!
A teď, jelikož musím zítra brzy vstávat, abych stihl autobus a v Plzni pak nalezl v záplavě mlhy školu (univerzitní Mordor), loučím se s vámi! Učte se, ať jste taky pány, nakupujte dárky (hodně, ať mají známí radost) a zbude-li na vás lístek, přijďte omrknout naše následovníky!
PS: I díky vám dosáhly tyto stránky pageranku úrovně 3, což považuji za úspěch :) Díky!
* Tak jsem opožděně zjistil, že Klára heslo převzala od Sabči, která se učila, aby byla pánem, celá středoškolská léta :)
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.