Zmocnil se mě to ráno zvláštní pocit, ale s odstupem času teď vím, že ho v následujícím týdnu necítím naposled. Pondělní zápočet, který jsem měl tehdy na krku a na jehož naučení jsem si naplánoval čas právě v neděli, mi najednou nepřišel vůbec důležitý a místo systematického učení, jsem se učil pouze sporadicky ve chvílích, kdy zrovna nevycházely žádné čerstvé články. V odpoledních hodinách odjíždím do Prahy smířený s Jeho úmrtím a bez jakéhokoliv náznaku přešlosti a dopoledního sentimentu. Večer na koleji sleduji záběry z Národní třídy a Václavského náměstí, běhá mi mráz po zádech a lituji toho, že jsem nepřijel vlakem dřív a nemohl se zúčastnit.
Pondělí 19.12. 10:00, dopsal jsem zápočet a na 80% jsem si jistý, že ho mám. Extra dobrou náladu mi to však nepřináší. Se spolužákem a spolužačkou se vydáváme do centra, máme hlad a především se chceme kouknout na Václavák „ke koňovi“, kde v neděli večer probíhala nevěřitená spontánní pieta Pražanů. V tramvaji potkáme spolužákovo známého, mimo jiné fotografa několika zpravodajských deníků. Zmiňuje se o vystavení rakve Na Pražské křižovatce ve 12 hodin, přemýšlíme o navštívení. Dorazili jsme na Václavák. Jezdecká socha je obklopena zhruba stovkou lidí a nekonečným počtem hřbitovních svíček. Zapaluji také jednu a pokládám ji k pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce. Pod tíhou atmosféry, jsme se rozhodli, že se půjdeme kouknout i na vystavenou rakev a na zároveň první rozloučení s Václavem Havlem. Po půl hodině hledání a používání všech možných navigačních technik konečně nacházíme onen zapadlý kostel. Kromě desítek reportérů, kameramanů a fotografů, tu stojí zatím zhruba 200 lidí. Je 5 minut před otevřením bran kostela, zebou mě ve frontě hrozně nohy, ale něco mi vedle přešlapujících babiček s kapesníky u očí a rozmazanými stíny říká, že nejsem sám. Skoro všichni mlčí, pouze nějací dva studenti pravděpodobně nějaké humanitní školy hned vedle mě řeší témata mezi nebem a zemí, skáčou z jednoho tématu na druhé. Od Havla se dostanou k hospodě v Poděbradech, kde chtějí udělat čítárnu. Poté je přepadne úzkost, že by knihy, které tam donesou, mohli lidé rozkrást. Nechápu je. Po třičtvrtě hodině se dostáváme do bran kostela. Každou chvíli na nás míří objektiv fotografa či kameramana. Muž před námi v typické uniformní bundě pražského Dopravního podniku (evidentně řidič tramvaje, napadá mě) si zakrývá před objektivy obličej novinami. Paradoxně právě jeho jsem posléze druhý den našel na fotografii v internetovém vydání novin. Zástup lidí míří k pódiu, kde je uložena rakev. Vedle ní stojí dvě osoby, pravděpodobně ochranka, netváří se však jako obvykle, je na nich vidět jakýsi pocit beznaděje. Jakoby si uvědomovali, že jsou věci, před kterými uchránit nelze. Každý v zástupu jednotlivě vyjde na podium k rakvi, kde se zpravidla ukloní nebo položí květinu. Řada přišla na mě, předstoupil jsem k rakvi a zmocnil se mě pocit, na který nezapomenu. Za mnou se ozvaly desítky blesků fotoaparátů. Ukloním se a první věc která mě napadá je „Co já tu sakra dělám, vždyť vím úplný prd“. Chvíli mám pocit, že mi naskakuje sebeironizující úsměv, zvládám ho však potlačit. Moc lidí by v té chvíli asi nepochopilo, že se směji sám sobě a své, oproti člověku v rakvi, bezvýznamnosti. Poté procházím krátkou výstavou fotografí různého data a míjím kondolenční knihy.
V následujích dnech se chodím dívat ve volných chvílích na Václavák, svíčky přibývají exponenciální řadou, stejně tak jako různé vzpomínkové akce po celé Praze. Až v těchto dnech mi dochází, jaká zpráva mi tehdy v neděli ráno rozlepila oči a především, o jakého člověka tahle země přišla… Čest Jeho památce!
Ještě využiji příležitosti Štědrého dne a popřeji Vám klidný a pohodou překypující zbytek svátků vánočních :)
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.