Ačkoliv je neděle dnem, který obvykle nebývá příliš v oblibě mezi lidmi školou či zaměstnáním povinnými, dokážu si ji tak nějak ještě víc znepříjemnit, a to navzdory tomu, že obsah mého trávicího traktu zředily dvě dvanáctky. Teď to možná vypadá, že jsem si šel popovídat s Barčou za trest – tak to přesně vypadat nemá. Naopak. Jsem rád, když se můžeme vidět, protože naše přestávkové debatování mi od dob gymnázia celkem chybí. Proto jej nyní musíme nasoukat do několikahodinových večerů jednou za čas – stejně jako dnes.
Poté, jsme se naprosto synchronizovaně střetli na náměstí a navštívili Kaufland, abychom nevyhladověli, uchýlili jsme se do jednoho (z mála) barů, jenž měl i v neděli otevřeno. Naše konverzace ale rychle začala směřovat do rovin, kterým se poslední dobou snažím vyhýbat. Stále méně se mi to však daří. Jakmile se Barča zmínila o tom, že ve čtvrtek se jedním rozsudkem de facto jednoho člověka rozhodne o dalším pokračování jejího studia, spustila se řetězová reakce dalších témat. Když už jsme se bavili o tom, jak je celá aféra kolem právníků na ZČU nefér (úplně teď slyším radikální názory neinformovaných lidí), volně se téma přesměrovalo na směšnou medializaci nedůležitých zpráv. Nikoho přeci netrápí zprávy, o nichž neví – hlavně když to má sugestivní komentář a podkresovou hudbu.
V návaznosti na takový úvod už se pak diskuze o „globálních“ problémech nedá zastavit. Celkem nás začalo trápit, jak někteří lidé přicházejí poměrně snadno k penězům třeba jen díky své schopnosti oblbování ostatních na úkor těch, co pracují manuálně, jsou zruční nebo chytří, avšak jejich lokty jsou nedostatečně ostré. Bohužel, čím dál častěji vychází z řad našich vrstevníků a čím dál častěji se jejich pohled na finanční hodnoty tvrdě mění.
Nejde jen o vrstevníky. Ještě smutnější je, že naše konverzace se stáčí i k nižším ročníkům, třeba i o sedm let. Pomalu začínáme chápat zatrpklé důchodce. Jestliže jsou zprávy o mladistvých násilnících a čtrnáctiletí žáčci s trávou v kapse titulující se slovníkem vulgarismů jediné, s čím přicházejí penzisté denně do styku, vskutku se nedivím, jaký obrázek si o „mládeži“ vytváří. Podle některých mám jen zkreslenou představu, že jsou dnešní mladší generace horší, než jsme bývávali my, ale nenacházím jediný rozumný fakt, který by mi to vyvracel. Prý se mi to jen zdá nebo jsem měl štěstí na dobré lidi. Možná.
Odcházím na záchod a říkám si, o čem normálním bychom se mohli bavit. Ať nemáme takový negativní pohled na svět. Nic mě nenapadá. Škála témat se naopak jen rozrůstá. Záporně laděný rozhovor pokračuje a já se mu už ani nebráním. Mám potřebu někomu vylíčit svoje názory, svoje rozhořčení z okolního dění a Barča je jedna z mála (možná ze dvou, tří), jež je vyslechnou, nebo víc – sdílejí je. "To snad není možný!", "To je fakt smutný.", "Já ti nevím." a "Připadám si jak v Kocourkově." jsou fráze, jež naše povídání lemují čím dál častěji.
Není to ideální vstoupit do nového týdne s hlavou plnou pocitu, že všechno kolem se uchyluje do kytek. Na druhou stranu, nikdy nebylo růžovo a ani nebude. Jen mi snad přijde trochu smutné, že je mi jednadvacet a už teď si mnohdy (a ne sám) připadám jako mrzutý důchodce…
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.