Ačkoliv mě David lámal, ať zítra nechodím na přednášku z předmětu Umělá inteligence a rozpoznávání, já mu jako svědomitý student samozřejmě nepodlehl a rozhodl se, že si radši přivstanu a na přednášku dorazím. Nenechám se přeci zkazit. Zda si z přednášky něco odnesu, je věc druhá.
Zase odbočuji a nahrávám tak akorát tomu, že můj článek nabobtná. To jsem vlastně ještě ani nezačal. Takže to vezmu stručněji. Jistě jste si všimnuli začínajícího léta. Jestli ne, podívejte se do kalendáře. Říkáte, že je jaro? Pak máte pravdu, ale matka příroda by se s vámi přela – přinejmenším to tak v posledních dnech vypadá. Musím za to tuhle přírodní maminku pochválit, protože mi udělala velkou radost. Téměř by se dalo říct, že nějakou nadpřirozenou silou vyhnala z mojí hlavy negativní myšlenky. Přestalo mě trápit, že zdražili vanilkovou zmrzlinu.
Teď vážně. Skvělé počasí mi trochu kazily nedodělané semestrální práce. Ondra, který má také nějaké resty, by mi sice tvrdil, že mám všechno včetně bakalářské práce hotové, ale můj index je jiného názoru. Nicméně, s rostoucím počtem absolvovaných semestrů mi činí čím dál menší problém školu odložit na dobu neurčitou a tak se stalo i o tomto prodlouženém víkendu.
Cyklostezky se proměnily v cyklostrády, terasy kaváren se naplnily a sekce šatníku „zimní oblečení a oblečení na počasí, kdy by ani psa ani činčilu ven nevyhnal“ se zase na nějakou, doufám, že dostatečně dlouhou dobu uzavřela.
Abych si sluníčko patřičně užil, oprášil jsem kolo (musel jsem na to vzít hadr, suterén v bytovce představuje hrozně prašné prostředí) a vyrazil na Vavřinec, což bylo ode mě trochu troufalé. Když jsem se dostal na vrcholek Veselé hory a nacpal si zpátky do těla svojí vyplivnutou duši (vyplivnul jsem ji do bahna, takže hadr se opět hlásil o své slovo), zamířil jsem na Zámeček. Na lesní cestě, kam se celý den opíralo slunce, se uvolňovala ta klasická vůně, kterou ještě nikdy nikdo nenapodobil a na niž jsem čekal celou zimu! Matka příroda se na mě opět usmála a přihrála mi navíc mechem vystlaný palouček. Nemohl jsem odolat.
V pondělí jsem musel předstírat, že počasí stojí za houby (teď nevím přesně, jaký je to obnos), jelikož mě čekalo mé pracovní zařazení (jestli to bude v práci pokaždé tak, jak to bylo teď, posledně a předposledně, můžete očekávat Po minutách: Jak jsem byl sekretářkou). Bohužel se překrývalo i s posledním zvoněním spřátelené třídy, které mi však bylo v pozdních hodinách vynahrazeno. Spolu s „oslavou“ konce studia mých kamarádů padlo pár krabicáků a také pár dešťových kapek. Dagmar Honsová strašila s mírným ochlazením, a tak se člověk musí mít na pozoru, protože výraz „mírný“ má v meteorologické hantýrce více významů. Dádina predikce byla naštěstí chybná a počasí se vydařilo i následující den (totiž 1. máj).
Když jsem byl večer odevzdat šéfovské rodince klíče od pracoviště, aby zítra polovina okresu nehladověla, zlákaly mne teplotní a všelijaké jiné podmínky na malou procházku. S muzikou v uších (ve skutečnosti ji mám v telefonu) jsem se vydal směrem, kam se vždycky ubírají mé kroky – na Vavřinec. Vzhledem k tomu, že moje kapsy postrádaly klíče a nerad bych svým příchodem vzbuzoval pozornost celé spící rodiny, přemohl jsem své nohy a pod výhružkou domácího vězení je donutil kráčet na Šibenici (tj. kratší cestou). Lano nebylo součástí mého inventáře, takže žádné oběšení se konalo.
Mám na tomto místě už vyhlédnutý svůj oblíbený plácek, kam se vždycky usadím, když potřebuju nad něčím přemýšlet. Dneska ne. Moje hlava byla výjimečně celkem pročištěná, a tak jsem jen seděl a při kytarově-houslových skladbách Eddieho Veddera a Gustava Santaolally upřeně hleděl na půlměsíc. Nádhera. Teplý vánek, výborná hudba, zářící měsíc. Moji hlavu najednou na okamžik opustily všechny semestrálky, zkoušky a další strasti (ne)všedního života. Přemýšlel jsem nad tím, kolik lidí asi teď také sedí někde v přírodě a užívá si té nádhery. Kolik lidí si asi říká to samé co já.
Když se ze sluchátek začala ozývat Long Nights a z vedlejšího křoviska vyběhnula srnka a zírala na mě, připadal jsem si na okamžik jako Christopher, ačkoliv jsem měl v kapse telefon a věděl jsem, že mě doma čeká teplá večeře. Vnímal jsem naplno tu okolní krásu. Zbožňuju letní večery.
Takže vypněte Facebook, zavřete tenhle web (jen pokud jste si jej dali do záložek!) a zkuste si jít prostě sednout někam, kde je krásně a kde vás nebude nic rušit. Stojí to za to.
A nezapomeňte zhubnout do plavek!
PS: Tak na zmiňovanou přednášku jsem nakonec nedorazil, budík nepoužil dostatek násilí, aby mě dostal ven z postele. Tak jsem stejný lajdák jako David :D
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.