Ta omáčka je moc slaná

Já jsem ani nevařil, takže o ten pocit, že díky mně se neumírá, jsem se připravil. Nicméně mým posláním bylo, aby se jídlo ke každému nějak dostalo, nejlépe v nezměněné podobě, aby se jednalo o to, co strávník skutečně chtěl, a abychom za to taky pak inkasovali nějaký peníz. Jenže jakmile je z vás (hodně ošklivě řečeno) kancelářská krysa, můžete za všechno, protože jste to vy, kdo sedí u telefonu, jehož číslo je uvedeno úplně všude. 

"Ty knedlíky jsou jako bláto.", "Ten salát se nedá jíst.", "Ta omáčka je moc slaná.", "Ta omáčka je moc mdlá". Co na to těm lidem můžete říct? "Mně nepřipadala, ale vyřídím to v kuchyni." Tam mě za to budou mít určitě rádi. Asi stejně jako když ráno seskáču schody z kanclu dolů a paním kuchařkám oznámím, že by chtěl na dnešek někdo ještě jedno jídlo. V nejhorším případě ze stálé nabídky, která je zhruba už dvě hodiny připravená. S mým štěstím se to tak opakuje ob den.

Asi nemá smysl tu popisovat celé tři brigádní týdny, takže jsem si řekl, že se za nimi ohlédnu mojí oblíbenou formou – po minutách.

6.05 – Budíček! Pokud jsem den předtím nenavštívil hospodu nebo se nevrátil kolem půlnoci, zvládnu vstávání poměrně dobře.

6.10 – Následuje denní rutina, při které s trochou štěstí potkám taťku u stolu. Pokud tu trochu štěstí nemám, vstával taťka asi dřív, tudíž mě ani nehodí "pod kopec".

6.20 – Mísím müsli s mlékem.

6.35 – Nesmím zapomenout svou oblíbenou svačinu, kvůli níž se mi šéf směje – rajčata s eidamem. Je teda asi fakt, že na to, že směřuji do míst, kde se připravuje halda různých obědů, moje rajčátka trochu postrádají fantazii. Kreativitu projevím až u odpolední svačiny.

6.45 – Neměl jsem tu trochu štěstí – do práce mě ponesou nohy.

6.55 – Potkávám pejskaře a lidi, co jsou normální a chodí taky do práce.

6.59 – Probíhá verifikace na vrátnici. Vzhledem k tomu, že se kuchyně nachází v prostorách policie, musím být řádně prověřen a zanesen do knihy. (Ačkoliv procházím branou asi po dvacáté.) Co kdybych něco provedl.

7.01 – Vcházím do kuchyně. Nikdo si toho ani nevšimne, i když jsem se snažil hlasitě pozdravit. Zeptám se hlavního kuchaře, jestli máme něco navíc pro zapomnětlivce a už vybíhám schody do kanclu.

7.05 – Ačkoliv má pracovní doba startuje se sedmou hodinou, telefon už bliká a upozorňuje mě na tři zmeškaná volání z 6.50, 6.53 a 6.57.

7.38 – Aaaa, už se našli první zapomnětlivci! Dokonce by chtěli něco ze stálé nabídky. Bohužel nabízím pouze denní, se stálou by mě v kuchyni asi přizabili.

7.41 – Připisuji na nástěnku v kuchyni nově objednaný oběd a skromně na něj upozorňuji, čímž vzbuzuji trochu rozruch – "Už zase? Ale to už je připravený! Už nejsou těstoviny!" Raději beru nohy na ramena, snad se s tím v kuchyni nějak poperou.

7.48 – "Cože ještě jednu? Teď jsem to dodělala!" Je to tak, připsal jsem ještě jeden oběd na nástěnku v kuchyni.

8.05 – Pomalu přichází řidiči a táží se na novinky. Krom pár obědů navíc je všechno při starém.

8.20 – Dorazil dodavatel z pekáren a chtěl by po mně fakturu. Jenže já ji tu nemám. No, tak asi bude v kuchyni. Byla. Prý by na ní chtěl razítko a taky by si rád vzal některé jejich přepravky. Absolutně netuším, které přepravky patří pekárnám a zda vůbec nějaké máme, tak jdu alespoň pro razítko. Kam má ale přijít? Na kopii nebo originál? Razítkuji originál. Špatně, ten je pro mě, razítko má přijít na kopii. Podpis prý není potřeba. Nevadí, podepsal jsem si aspoň papír, který zůstane mně.

8.44 – Zvoní červený telefon s místní linkou. Jak jsem postupně zjistil, většinou na něj volají z kuchyně, takže není nezbytné do mikrofonu představovat firmu. Proto jej zvedám s obyčejným "No?". Vedle. Volá někdo z policie a nejistým hlasem se ptá, jestli nám nezbude oběd. Jenže to já nevím, když se ty obědy ještě ani nezačaly vydávat.

8.55 – Rozesílám zákazníkům jídelníčky na příští týden. Jak je u mě zvykem, zapomínám k e-mailu přiložit to nejpodstatnější – jídelníček. Aspoň se zákazníci zaradují, že obdrželi ne jednu, ale dvě zprávy!

9.01 – Pospíchám do kuchyně pro várnice, jež musím odvézt do jedné z našich výdejen. I když je zadní část Felicie po složení sedaček poměrně prostorná, nebojím se přirovnat skládání várnic do auta k pokročilejší úrovni hry Tetris.

9.04 – Projíždím kruháčem a slyším, jak se plastové obaly s omáčkami a polívkami pomalu ale jistě sunou ke straně a vyplňují mezery mezi várnicemi. Snad nic nevyteče.

9.07 – Kde mám sakra zaparkovat? Píchnu auto někam ke straně, pustím blikačky a vyhážu všechen obsah kufru na chodník. Kolemjdoucí na mě divně koukají.

9.10 – S paní z výdejny všechno vyneseme nahoru, hodíme krátkou řeč a už zase musím fičet.

9.33 – Čas pro moji rajčátkovou svačinu.

9.57 – Volá mi paní z poběžovické výdejny. "Já tady mám strašně málo knedlíků! To jsou tak tři na jednu porci. A špenátu je taky málo! Přivezte sem něco!" Reprodukuji poznatky z hovoru v kuchyni, kde se ale setkávám s nepochopením. Nakonec mi ale knedlíky a špenát připraví, takže je později odvezu do Poběžovic.

10.23 – "Dobrý den, nemáte na dnešek ještě nějaký oběd?" "Bohužel, řidiči už vyjeli na trasy..." "Ani ze stálé nabídky?" "Ani ze stálé nabídky. Neměl by vám ho, kdo dovézt." "Tak nic no, nashle."

10.47 – Prý mám objednat plastové obaly – nějakou PP misku. Volám dodavateli, od něhož se dozvídám, že PP misek existuje asi 10 druhů. Nabízí mi různé průměry, různé hloubky, já však netuším, co by v kuchyni viděli nejraději. Zkouším svou oblíbenou frázi "Nu to co bereme vždycky". I tak se setkávám s neúspěchem. Pokládám tedy telefon se slovy, že se na to ještě zeptám.

11.08 – Vyrážím směrem směrem k Meclovu doručit obědy do jedné firmy. Prý mi na autě nesvítí pravý světlomet a náhradní je prasklý. Snad mě nebudou stavět policajti.

11.20 – Projíždím Březím (asi 3 km před cílem) a staví mě policejní hlídka. Paráda, to se dalo čekat. Slečna policistka naštěstí vypadá rozumně. Vyskládám před sebe všechny doklady a doufám, že to pravé světlo nebude takový průšvih.

11.22 – "Původně jsme vás zastavili kvůli světlu..." (Jak původně???) "Ale teď jsme zjistili, že máte propadlou technickou kontrolu." Jak to? Všechno jsme před předáním kontrolovali. Naštěstí je slečna poměrně vstřícná, seznamuje mě s možnými riziky a uděluje jen velmi nízkou pokutu a žádné body. Vrací se do auta a já začínám být nervní, protože už bych měl být s obědy na místě.

11.30 – Zaměstnanci meclovské firmy se ke mně sbíhají jako supi ke vzdechlině. Moji osobu ale dokonale ignorují. Hlavně že se jim přede dveřmi objevily kastrůlky. Před odjezdem ke mně přiběhne paní, se slovy "Můžu vám dát stravenky?" mi bez jakékoliv odpovědi na pozdrav vrazí do rukou obálku a zmizí ve dveřích. 

11:47 – Přijíždím do Poběžovic a hledám výdejnu, kde mají tak strašně málo knedlíků. Paní si je ode mě přebírá a klade mi na srdce, co všechno mám vyřídit v kuchyni. Stejně to po cestě zapomenu, protože spíš myslím na to, že si to štráduju okresem bez technické.

12.20 – Usedám k obědu, ale ne na dlouho. Šéf mi předává klíčky od jeho auta se slovy "Pojedeš za mnou." Na prvních semaforech mi však mizí z dohledu.

12.40 – Usedám k obědu. Tentokrát ho i dojím.

13.05 – Přijíždí první řidič, a tak se vrháme na kontrolu objednávek. Hned ze začátku se objevuje problém. Sice víme, kolik si jedna z firem objednala na zítra kastrůlků, ale už nám nějak chybí informace o tom, co by do nich chtěli nabrat. Přesouváme se tedy do výdejny, kde jsou po všech stolech rozložené nádobky se jmény a občas i s lístečky označujícími objednané pokrmy. Mezi haldou jídlonosičů hledáme těch pár vyvolených kastrůlků patřících nezodpovědné firmě. Po chvíli máme všechny a můžeme směle pokračovat dál.

13.45 – Z kuchyně dostávám lísteček, na němž stojí, že mám objednat 3× cibuli, 2× čínu, 3× rajčata. Není to nějak málo? Dodavatel mě záhy seznamuje s tím, že se jedná o bedny, nikoliv kusy. Připadalo mi to divné.

14.00 – Pouštím se do objednávek s dalším řidičem. Docela to odsejpá. Před kanclem už stepuje poslední řidič.

14.50 – Objednávky jsou hotové. Snad nikde nic nechybí. Desetkrát kontroluji počty jídel na další den a tisknu štítky se zítřejším datem spotřeby, které ozdobí plastová balení.

14.59 – Vše odnáším do kuchyně a znovu kontroluji počty jídel. Snažím se nevnímat podivné zvuky, jež vydávají všechny ty přístroje a vzduchotechnika kolem.

15.03 – Hurá na kontrolu kasy. Kalkulačka se teď zahřeje.

15.12 – Cožeee? Chybí mi tři litry? Jakto?

15.14 – Uf. V peněžním deníku jsem zapomněl jednu řádovou nulu. Hloupá chyba. Teď už všechno sedlo.

15.23 – Všechno vypínám a lomcuji páčkou od trezoru, abych se přesvědčil, že je skutečně zamčený. To udělám ještě třikrát.

15.28 – Opět kontroluji kuchyň a počty jídel na zítřek.

15.30 – Zamykám. Seběhnu schody, znovu je vyběhnu a ještě jednou ověřím, že jsem zamkl. Přesto přeze všechno jdu domů s pocitem, že jsem na něco určitě zapomněl.