Přestože pár lidí o tom pochybovalo, prý se normálně s batohem začíná chodit okolo Sušice, tak jsme v úterý po pouti vyrazili. Nerozházeli nás ani personální změny, a tak z plánovaných 4 lidí jsem jela jen já a Kuba. (Inzerát „Hledáme kamarády“ na nástěnku do Alberta už jsme dát nestihli.)
První cíl naší expedice bylo rodné město Mozarta, Salzburg, kde jsme zaplatili parkování na 2 hodiny, z čehož hodinu jsme hledali vhodný keřík na vykonání potřeby, zbylou hodinu proběhli Altstadt a prošli se kolem řeky Salzach. Hlavní postřeh z města jsou nápadité lavičky.
Jedeme dál…
Další zastávkou je Jägersee, kde už to konečně vypadá jako v Alpách, všude kopce, jezírka, zeleň, kytičky, nádhera, už se moc těším, až si nasadím tu krosnu a vyrazíme do kopců.
Po 10 minutách pochodování do kopce, zpocená jako prase, mi trošku úsměv slezl z tváře. Míjíme proti nám z kopce spoustu turistů, všichni nás vesele zdraví: „Grüss dich“, vždycky něco zafuním a šlapu dál, počkejte, až já půjdu vysmátá dolů. Nakonec po stopadesáté zatáčce do kopce, prý to mělo být už po pátý, konečně přicházíme na místo. Krásné jezero Tappenkarsee, kde rozložíme stan, ach jo, je tady krásně.
Noc jsme přežili, jen mám na zádech vytlačený nějaký hrbolek, ale krosna to srovná. S úsměvem a za zvuku cinkání zvonů na kravičkách vyrážíme dál. Nevím proč, ale zase jdeme do kopce a všichni proti nám z kopce, asi toho včera bylo málo. Nakonec nějaká logika existuje a za pár hodin už jdeme taky z kopce, nevím co je teda lepší. Ale je všude krásně, zeleno, pěkný výhled a za chvíli budeme na Fraznz Fischer Hütte, která podle jakéhosi průvodce slibuje báječnou polévku s játrovými knedlíčky, vidina knedlíčků mě žene dál. Cestu si „zkrátíme“ přes nějaký zelený kopeček, je to sice dál, za to horší cesta. Po 3 hodinách dolezeme k chatě, kde se dozvíme, že je zřejmě nadobro geschlossen. Knedlíčky se rozplynuly jako pára nad hrncem, ve kterém se nakonec vařila voda na zalití brokolicové Prima pauzy. (Taky dobrá :/ ) Po „O“ vyrážíme směr cíl celé naší výpravy, Mosermandl, 2 680m. Díky dobrému značení a naší vytrvalosti nakonec dojdeme pod ten kopec. Kdesi nahoře v oblacích je vidět kříž, už je spoustu hodin, podíváme se na sebe a shodneme se, že na to asi už kašleme, máme toho dost. Aha…ono se jinudy jít nedá, než přes kopec okruhem zpátky, tak to zkusíme. Dál už se to nedá popsat, cesta šílená, horolezci amatéři, všude jen skály, kameny, hlad, radost, strach, nadšení, prostě dřeň nadledvinek vylučovala adrenalin o sto šest..
Ale nekecám, fakt jsme tam VYLEZLI!
Poslední den nás čekala už „jen“ 5-ti hodinová cesta zpátky k autu. Jelikož nás už přešla chuť na instantní něco a taky hlavně taky už nebylo, dali jsme si u Tappenkarsee hütte za nekřesťanské prachy polívčičku, párky, čaj a Weissbier. Při závěrečných serpentýnách dolů nás stihl déšť, trošku nepříjemné a hlavně jsem neměla koho vesele zdravit, jelikož v tom dešti se nikdo nahoru nedrápal. Nakonec jsme doběhli k autu a s nosíčky spálenými horským sluníčkem jsme vyrazili k domovu…
Bylo to parádní, příští rok jedeme znova, kdo s námi? :-)
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.