Třetí rok, třetí plášť, třetí vzhled a pořád stejná písnička. Mimochodem, teď jsem na krátko ostříhanej a momentálně oholenej, ale vy jste mě potkávali jako zarostlýho. To jen tak na urovnání faktů. Bylo toho dost a už to fakt stačilo. Ale myslím, že za malé shrnutí by to stálo. Tak se, děti, usaďte a poslouchejte.
Začíná to tím, že se ráno probudíte a pohledem na svítící obrazovku telefonu zjistíte, že dneska fakt musíte do práce. Takže začíná běžný dril. Čaj, müsli s jogurtem, kartáček s pastou, vosk do vlasů, trenky, ponožky, kraťasy, triko, bágl s pitím a pláštěm, boty, klíče od baráku a auta, zamknout, párkrát zatočit volantem a už stojíte na parkovišti. Posbíráte těch pár věcí z auta a vběhnete do práce. Cestou se pozdravíte s tím, kdo je zrovna na infu, necháte si polepit pití (Bože, co kdybych ukradl jednu flašku s pitím, to by byl konec!) a vzhůru do šatny. Tam si na sebe oblečete plášť, za který by se nemusela stydět ani Červená Karkulka. I když… ona by se za něj styděla :) Pak vezmete propisku, pití, fix a vezmete to cestou pro vaši nejcennější věc. Rozrazíte dveře (jak jinak, když máte plné ruce věcí), pozdravíte se s tím, koho střídáte, a už to začíná. Rutina pracovního dne.
Když se přidáte do kauflanďáckého „klanu“ (nebo rodiny, pokud už to chcete brát hodně vážně), dostanete pár lekcí s tím, jak se chovat, co říkat a co v žádném případě dělat nesmíte. Ať na vás někdo řve, stěžuje si, jak to že už nemáte v osm ráno cukr (nevím, zeptejte se té důchodkyně co si ho odvezla 5 košíků) a nebo vás někdo občas pochválí. Na všechny tyhle situace je jenom jedna odpověď. ÚSMĚV. Nu, úsměv, spíš maska s milým výrazem, co si před prací v šatně nalepíte a vydržíte s ní celý den až do večera. Jenže občas zapomenete přepnout, sedíte doma na sedačce a na tváři úsměv jako z obálky časopisů. Doufám, že si naši nemyslí, že mám nějakou duševní poruchu. Mami, tati, opravdu nejsem debil! Fakt! :D
Jednou z nejvíce viditelných věcí je nezaměnitelný slovník všech pokladních, který po pár minutách zní, jako kdyby ho špačkoval papoušek z klece. "Dobrý den. Můžete mi zvednout tu tašku/bednu/košík? Kolik máte rohlíků? Všechno v pořádku? Je to…? Nashledanou." Takže po chvilce si ho začnete dost kreativně měnit. Z některých slov se stanou zvláštní patvary a jiná obměníte za lepší a zábavnější. Ale jinak se všechno v práci odvíjí od osoby, která stojí na druhé straně pásu. Ať je to desetiletá holčička, bezďák, co říká lahváčům kuželky nebo nas*anej podnikatel. Ale o lidech jindy. Můžete mít sebelepší den, ale pokud přijde jeden jediný člověk, co se chce pohádat, práce se stává horší a horší.
Na závěr vám zodpovím věčnou otázku, na niž se mě všichni ptají: „To ti z toho musí v noci pípat v hlavě, ne?“ Ne, nepípá. Mám lepší sny :) Prostě je to práce, kterou večer vytěsníte z hlavy. Tak co, už si dokážete představit tu zemi, kde Vám lidé rozumí?
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.