Kulaťák a jiné

Už několikrát jsem Kláře slíbil, že se za ní přijedu podívat do naší matičky Prahy. Protože to poprvé nevyšlo a podruhé se mi nepodařilo zkonstruovat nějakou rozumnou výmluvu (navíc Klára použila svůj prostěrozkazovací styl vyjadřování), připadla návštěva hlavního města na čtvrtek.

Čím blíž tento den byl, tím jsem byl radši, že jsem na tuto exkurzi nakonec kývl, protože bych se stejně zřejmě flákal doma nebo maximálně odvezl pár kastrůlků hladovým krkům.

Jasným kladem výletu byl také fakt, že mi alles-kolegyně Barča objedná lístek do autobusu, tedy se mnou i pojede, a já se tak nebudu muset během cesty spoléhat na zábavné prostředky společnosti Student Agency.

Protože si návštěva Prahy žádá vysoce autentické vypravování, rozhodl jsem pro můj oblíbený styl po minutách.

5.00 — Fuj! Taková nekřesťanská hodina! Mému budíku je to zřejmě u zadnice (ačkoliv žádnou nemá) a klidně si vyzvání na celý pokoj. Musí se vstávat.

5.12 — Snídaně je na stole. Bohužel na ni ani nemám moc chuť, protože můj žaludek je zvyklý v tuto chvíli ještě zpracovávat včerejší večeři.

5.24 — Sbírám po bytě důležité věci, jako jsou foťák, který vůbec nebudu potřebovat, nebo papírové kapesníčky, jež své užití zajisté najdou. Ještě poslední návštěva toalety – přece jen se chystám na dlouhou cestu a buhví, jaké mají v autobuse záchody.

5.36 — Opuštím dům a jsem konsternován faktem, že pospíchám na autobus a přitom mě nepronásleduje déšť. To se nestává moc často.

6.19 — Cesta do Plzně je nudná, a tak si cpu do uší sluchátka a sjíždím nasjížděný playlist v mém telefonu. Občas zvednu oči, abych si prohlédl nastupující lid, třeba ho pak budu moct porovnat s pražským obyvatelstvem.

7.15 — "Konečná, vystupovat!" neřekl řidič, protože se nejednalo o MHD. I přes to jsem vystoupil, stejně by mě dál neodvezl. Z několika návštěv Centrálního autobusového nádraží vím, že autobusy do Prahy odjíždí z nástupišť s malými čísly — asi něco kolem jedničky. Mířím tedy k jedničce a hledám cokoliv podobného Barče.

7.26 — V dálce vidím něco podobného Barče.

7.27 — Mé oko mě nezklamalo. Je to Barča, která mi s úsměvem na tváři oznamuje, že má pro mě snídani. Milé uvítání. Já jsem snídaní nadšen a Klára by se po ní pozvracela – jedná se totiž o švestkový koláč. Klára tu ale není, tak nás to nemusí trápit.

7.33 — "Dobrý den, vítáme vás na palubě autobusu společnosti Student Agency. Zapněte si prosím bezpečnostní pásy..." Takhle by zřejmě zněla úvodní slova stewardky, kdybychom jí ovšem rozumněli. Palubní mikrofon se asi porouchal, nevadí. Horká káva nám to později vynahradí.

8.25 — Dozvídáme se o zpoždění. Společnost se nám za to asi desetkrát omlouvá, ačkoliv za to chudák vůbec nemůže. Slečna stewardka nám dokonce nabízí potvrzení o zpoždění dopravního spoje, a tak uvažuji, zda jej po mně Klára bude vyžadovat či nikoliv. Bohužel, už má jen jedno – budu galantní a přenechám jej té paní, co přijde pozdě do práce.

8.55 — Z palubních reproduktorů se ozývá něco o tom, že už jsme v Praze. Vzbuzuje to ve mně rozpačité pocity, jelikož nikde nevidím žádné budovy. Své rozpaky nahlas projevuji větou "A kde je ta Praha?". Barča se mi směje.

9.05 — Vystupujeme na metropoli Zličín (Má to něco společného s metrosexuály a obilnými poli?). Barča by ráda navštívila toaletu. Já se zpočátku trochu zdráhám, moc se mi nechce, ale když spatřím ceduli "pisoár + kabinka jen 5 Kč", neváhám. Taková nabídka se prostě neodmítá. Obzvlášť tady v Praze, kde je draze.

9.07 — Dlouhou chvíli v kabince si krátím čtením inzerátů. "Chci to zkusit z klukem, ozvi se. Nebo napiš mojí holce a dáme trojku. Pořád nedá pokoj."

9.09 — Číslo mám opsané, mohu opustit kabinku. Moment. Ke slovu se dostávají zmiňované kapesníčky. Koho by napadlo, že když si zaplatí 5 korun za návštěvu WC, nenajde v kabince toaletní papír! Zřejmě nějaký podnikatelský trik.

9.11 — Hezky, zvládl jsem koupi lístku! Sice jsem za tento úžasný okamžik zaplatil 110 korun, ale stálo to za to. Navíc jako bonus mohu libovolně jezdit hromadnou dopravou, a to rovných čtyřiadvacet hodin!

9.14 — "Ty jooo, takových schodů!" "To je dobrý, jak všichni stojí vpravo, aby mohli spěchající procházet." "Hrozně to tu fouká." a podobné věty doprovázely naši jízdu po eskalátorech. Když už jsme na peróně (Mohu to tak vůbec nazývat?), zjišťuji, že je o něco horší zjistit, jakým směrem chci jet, než když stojím na ulici a volím směr tramvaje.

9.15 — Sedíme v metru směrem na Můstek. Pozoruji ostatní cestující a mám pocit, že jsou všichni ti lidé nějakým způsobem charakteričtí. Dokonce i Klára, s níž se na Můstku shledáváme, působí nějak pražsky. Možná je to okolím, možná je to mým pohledem, možná je něco špatně s Klárou!

9.30 — Klára s Barčou si vyměňují pár nových informací, které mezitím, co se neviděly, vznikly ("Ty máš nový kalhotyyyy!" "Ty jo, ty jsi opálená!") , a pak společně pokračujeme několika chodbami zřejmě ven z podzemí. Absolutně ztrácím pojem o tom, kde jsem. Vylezli jsme jedno patro a zase je tam metro. Procházíme další kulaté chodby, jež jsou označeny pouze barevným pruhem, a já se Kláře svěřuji, jak se mi líbí označení stanic metra barevnými čtverečky a jak je mi nesympatická ta paní, co stojí za akustickým oznamováním stanic.

9.35 — Téměř jsme opustili prostory metra a Klára se začíná smát. Doufám, že ne mně. Uf, směje se sobě. Měli jsme jet tou soupravou, do níž nastoupila Barča a jež právě opustila prostory stanice. Stane se. Vlastně ani nevím, kam pojedeme, ale myslím, že byla řeč o Dejvicích.

9.50 — Trefa, opravdu se jednalo o Dejvice. Opět násludují nějaké chodby a schody, všude je až podivný klid – slyšet je jen šum procházejicích lidí, ale nikdo nemluví. Na to nejsem zvyklý.

9.58 — Klára začíná prezentaci s názvem "Školy a jiné budovy spjaté s tvými přáteli a spolužáky". Bohužel, není doprovázena slajdy v PowerPointu. "Tady je VŠCHT, tady je stavárna, sem chodí Martin, támhle je technická knihovna..." "Jó, tu znám, tam jsem byl, líbí se mi, jak je na ní namalovanej ten obvod!" přerušuji Kláru ve chvíli, kdy mám aspoň trochu pocit, že nejsem zcela mimo.

10.20 — Malá exkurze do studijních míst mých známých je zakončena u nějaké budovy, kam si jde Klára vyzvednout balík peněz.

10.30 — Balík se jí asi nějak smrknul do peněženky. Kdybychom měli podpadky, otočili bychom se na nich. Já je ale nenosím, protože by mi neslušely, Klára je neměla, tak jsme se prostě obyčejně otočili a šli zpět na metro.

10.45 — Opět klesáme do podzemní Prahy. Stojíme na peróně a najednou to začne hrozně foukat. "To je tím, jak jede to metro a tlačí vzduch před sebou?" Tato věta Kláře vykouzlí úsměv na rtech a z jejího výrazu je patrné, že se jí v hlavě honí něco ve smyslu "Ach, ty ubohý maloměšťáčku". "Ano, Kajdo, je to přesně tak." udělá mi radost, když potvrdí moji hypotézu. 

10.59 — Opět procházíme chodbičkami metra a vystupujeme v nějaké ulici. Probíhá standardní konverzace, já se rozhlížím po obchodem a říkám si, že je mi to tu nějaké povědomé.

11.05 — "Jo ahaa, to je Václavák! Já hledal koně a on je zrovna na druhej straně, sakra!"

11.09 — Procházíme nějakými příkopy, kde je spousta noblesně vyhlížejících obchodů a lidí zahraničního vzezření. Náhle poznávám spatřený výjev – Národní banka a drahá restaurace – vybavuje se mi některá ze středoškolských exkurzí. Plánoval jsem jít na oběd do té restaurace, ale Klára mě zklamala, prý bych se nedoplatil. 

11.20 — Vcházíme do Palladia. Jsem naprosto fascinován. Skutečně. Nikdy jsem neviděl tak rozsáhlé a zvláštně postavené obchodní centrum. Asi jsem plně pochopil anglický výraz shopping mall. Palladium pouze postrádalo fontánku s krokodýly, již zmiňovala naše bývalá učitelka angličtiny.

11.43 — Klára se chce podívat do pár obchodů a mává mi před nosem dvacetiprocentní slevou – to je výzva. Bohužel, jak později zjišťuji, v Praze se nějak nepamatuje na lidi mojí postavy. Když už to vypadalo, že využiji Klářinu slevu, jediná dostupná velikost byla 3XL. Maškarní ples neplánuji.

12.05 — Občerstvujeme se anglickým rohlíkem a plánujeme, co dál. Rozhodnuto. Jíst se bude u Kláry ve škole. Čeká nás tedy pár dalších cest městskou hromadnou dopravou – tentokrát i tou nadzemní.

12.19 — Míjíme nějaký obří kruhový objezd. Opatrně se táži Kláry: "To je ten známej kulaťák?" "Ano, Kajdoo, hezky!" Ulevuje se mi, že aspoň něco poznávám.

12.24 — "Ty jo, takový vysoký čísla!" "Kde?" nechápe Klára. "Nu ty autobusy – stosedmička, to my máme maximálně 72!" Po chvíli přijíždí autobus. "Jé, vy můžete nastupovat předníma dveřma?" Klára nechápe, kudy jinudy.

12.44 — "Tak to je VŠE," vítá mě u ní před školou a sarkatisticky dodává: "ta škola, kde děláme h*vno."  Vcházíme dovnitř a budova si mě získává svým moderním vzhledem. Obzvlášť se mi pak zamlouvá menza, která nepůsobí jako standardní jídelna.

12.57 — Během oběda se klasicky věnujeme rozsáhlým tématům, mezi nimiž s oblibou přeskakujeme. Docela mě překvapuje sytost té porcičky, jež mi Klára přinesla. Nakonec jsem docela přecpaný.

14.03 — Opouštíme ekonomku a směřujeme zas na tu linku s vysokým číslem. Na zastávce stojí autobus. Ve chvíli, kdy opouští stanici, se Klára opět rozesměje. Hádáte správně, byl to ten, kterým jsme měli jet. Tak si aspoň zatím můžeme přečíst plakát o meditaci. 

14.04 — Plakát jsme přečetli asi moc rychle. Máme ještě spoustu času, než pojede další spoj.

14.23 — Vstupujeme do haly autobusového nádraží na Florenci. Svěřuji se Kláře, že mi ta hala připomíná letiště. Vytrvale čekáme na chvíli, kdy se na obrovské obrazovce zobrazí odjezdy – část první.

14.25 — Dočkali jsme se. Informační tabule však zobrazuje u spoje Praha–Domažlice znepokojivou zprávu: "Bus odjel" Klára se s takovou situací ještě nesetkala.

14.29 — Informační tabule pěkně kecá. Nic nikam neodjelo. Máme štěstí.

14.48 — Pomalá jízda centrem Prahy nás nějak zmáhá. Kláře se zavírají oči, mně taky a k tomu se mi otevírají ústa. Asi neumím spát v autobuse.

15.01 — "Hele, to je Blanka, viď?" "Jojo, pořádnej tunel..." "Ve všech smyslech..."

16.10 — Vjíždíme do Plzně a já mám téměř pocit, jako bych přijel domů. Ale doma nejsem. Za to Klára se už tak nějak probouzí a vypadá to, že z toho možná vzejde nová konverzační vlna. Nejdřív si však musí skočit pro něco dobrého na cetrálním nádraží. To se mi jeví jako příležitost, kdy bych mohl vytáhnout zbytek štvestkového koláče. 

16.25 — Nestihl jsem to. Ve chvíli, kdy jsem rozbalil koláč, vrazila Klára do autobusu. Naštěstí jsem ho stihl rychle zabalit, tak aby se na něj nemusela podívat, jinak bych jej měl i se šavlí.

16.35 — Supr, rozjela se debata! Lidé v autobuse si o nás asi musí myslet svoje. Ani nevím jak, ale dostáváme se k tématu konce světa, nastolení nových věků a možných alternativ, jak tyto časolomné příležitosti oslavit. Zkrátka naše oblíbené parodování všeho, co se nám dostane na jazyk.

17:45 — Zlatý domove! Vjíždíme do Domažlic. 

Musím na závěr říct, že mě Praha docela překvapila. Asi je trochu pravdy na tom, že když je člověk v Plzni, zbývá mu do Prahy už jen malý krok. V mém případě trochu větší, a proto se zatím budu držet zpátky :) Snad jsem moc nenudil... 

PS: Příště už plnohodnotný článek!

Líbí se Vám tento příspěvek?

Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.