Je pár minut po půlnoci a právě jsem se vrátil z pravidelného pokecu s jedním šíleným workoholikem v jedné z domažlických hospůdek. I když dnes bez jediné promile alkoholu v krvi, rozhodl jsem se s Vámi podělit o jedno téma, co přišlo na pořadí a setkalo se se souhlasným pokyvováním na obou stranách.
Každý z nás to jistě zná. Ten moment, kdy se člověk probudí, ale oči má ještě slepené a za žádnou cenu je nechce otevřít. "Ještě aspoň pět minut, prosííím!" Za okny tma a pošmourno a pár metrů od Vás na posteli leží spolubydlící, který spokojeně chrápe a Vy víte, že on vstávat nemusí. Je jedno, jestli jste večer předtím strávili u úkolů, popíjením s kamarády do ranních hodin a nebo jste půlku noci civěli do stropu a odpočítávali minuty, které ještě můžete prospat. Přesně v tuhle chvíli se začne každému studentovi honit v hlavě souhrn naprosto detektivních myšlenek, kterých se nelze zbavit.
"Co když na to cvičení nepůjdu? Co se stane? Ale co když ani Honza nepůjde, kde seberu poznámky k úkolu? Ostatní určitě přijdou. Nebo naopak, co když on má stejné myšlenky jako já? Přece tam nebudu sám! Když nepůjdu, tak budu ještě moct aspoň pár hodin spát! A navíc když půjdu, tak probudím spolubydlícího, to mu přece nemůžu udělat!"
Ať děláte co děláte, ty myšlenky se množí a vy se snažíte vymyslet, která z nich pro Vás vyvodí ten nejlepší výsledek! A máte dvě možnosti, buď vyhrajete bitvu s odporem ke vstávání o minimálním rozměru 1*109999999999999 (prostě giganticky obrovský) a nakonec tedy vstanete do zimy a kruté reality, že musíte do školy, a nebo dáte za pravdu tomu malému ďáblovi, co Vám sedí na rameni, a vypnete mozek snažící se vyřešit tuhle situaci a prostě pokračujete ve spaní. Musím se přiznat, že u mě je to možná 50/50. Pokud můj mozek vyhraje bitvu a já konečně vstanu a ve společných koupelnách potkám lidi se stejným zombie výrazem v obličeji, kteří v ten moment stejně jako já netuší, co tam dělají a co se s tím kusem plastu se štětinami dělá (Poznali jste kartáček?). Aleaspoň vím, že v tom nejsem sám! Pokaždé si říkám, že tohle už nikdy neudělám. Takže příště se na tu školu vys*ru a prostě půjdu spát! A co Vy, máte po ránu chuť bojovat a nebo necháte vyhrát toho ďábla?
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.