Cyklo-trip do Chorvatska I.

I. ČÁST – Máme to daleko?

 Nápad dojet na kole do Chorvatska se zrodil v hlavě dvou gympláků někdy na podzim školního roku 2011/12. Na Youtube kánalu Wohnout jsem tehdy narazil na snímek, který sliboval audio a video záznam z jejich cyklo cesty do Turecka. Ihned jsem si to pustil a asi za hodinu mi bylo jasné, co se stane mým nejbližším životním cílem. Okamžitě jsem to musel sdílet na Facebooku. Tam se to líbilo i uživateli Petr Zlý Blahut a od tohoto momentu se v našich hlavách začal rodit nápad na cestu do Chorvatska. Přibrali jsme ještě spolužáky z gymplu Honzu a Tomáše, a jakmile jsme vystřízlivěli z oslav maturity, přijímacích zkoušek, začátku prázdnin atd., tak jsme vyrazili.

DEN I. – 25. červen

V půl 8 vyrážíme já a Honza z Mrákova. Jemně mrholí, je zima… Prostě psa by nevyhnal a já šlapu po „chodský dálnici“ asi s 25 kilama na zadním kole. Každý projíždějící kamion mě ohodil sprškou drobných kapiček a zadek kola se rozkmital tak, že jsem cítil závan blízké smrti. „Nevím, jak si na tenhle pocit zvyknu“, cirkulovalo mi hlavou a po 6,5 km k domažlickému vlakovému nádraží jsem měl jazyk na triku. V 8.10 jsme vyjeli vlakem směr Praha a dál směr Brno.

Milavče – Zjišťuji, že jsem zapomněl kolíky od stanu a říkám si: „Jsem to ale vůl.“

Plzeň – Mám kolíky! Ale Pepa asi nemá dres a bojí se vlka.

Praha – Pepa našel dres. Dokupujeme si v místní Bille jídlo a zjišťujeme, že naše brašny jsou ještě těžší, hlavně když taháme kola do schodů. Snažíme se sníst co nejvíce jídla.

11.51 – Vyjíždíme z Prahy a Pepa v kupíčku vymýšlí sofistikovanou vyfikundaci jak udržet otevřené okno pomocí gumicuku. Málem mi přitom vystřelil oko.

Skalice nad Svitavou – Pepa se nejvíc těší do Chorvatska na zmrzlinu a cukrový meloun.

Brno – Úspěšně jsme překonali prvotní krizi spojenou se strachem ze zapomenutí některých důležitých součástí výbavy. „Snad jen pořádnou pumpičku to chtělo“, zjišťuji při pohledu na mé zadní kolo.

Jakmile se dostáváme z nádraží, tak zjišťujeme, že absolutně nevíme, kudy se dostat na kýženou cyklostezku číslo 3, která by nás měla dovést k hranicím s Rakouskem. Zachraňuje nás poštovní panáček v nedaleké pobočce a nechává nás nahlédnout do jedné postarší mapy, která snad pamatuje ještě Brünn. Na výjezdu z města se ještě pokoušíme u benzíny nafouknout mé kolo, avšak neúspěšně. Šlapem po absolutní rovině jižní Moravy až k soustavě nádrží Nové Mlýny, do vesnice Pasohlávky, v jejímž okolí hodláme nocovat. Po vybalení jídla nás překvapuje, do jak malých rozměrů se dá komprimovat chleba (viz příloha) a připadáme si téměř jako kosmonauti. Večeříme kuřecí polívku na paprice, gulášovku a vysočinu a následně si v blízké hospodě užíváme posledních pár piv (i když to bylo Starobrno) na dalších asi 14 dní.

Sumář: nocleh: kraj pole u Pasohlávek | ujeto: 47,78 km za 2 h 41 m 46 s | průměrná rychlost: 17,72 km/h | max. rychlost: 41,07km/h

DEN II. – 26. červen

V noci mírně kape, a tak jsme moc rádi za Tomášovu věštbu, že to přijde, a postavili jsme stan. Ráno asi v 6 projíždí okolo nějaký traktor a začíná se objevovat panika z vyhození (ta nás konec konců neopustila až do konce výletu). Vstáváme v 8.00 a s úlevou zjišťujeme, že nás nevyhodili. Horší ale je, že Tomáš při večerním návratu z hospody ztratil dres a to ani nebyl moc pod vlivem, jak by si mohl každý, kdo ho tenkrát znal, myslet (a na rozdíl od Pepy ho už nenašel a zanadával si na Moraváky, že nenechají ležet ani hadr na cestě). Balíme věci (Tomášovi se balí snáz), snídáme a vyrážíme. Ještě dopoledne překračujeme státní hranici und wir sind in Österreich. V půl jedné, po 40,5 km, vjíždíme do Poysdorfu. Hledáme cyklokrám, aby mi dofoukli kolo. Nenacházíme a já to foukám tou malou cyklistickou pumpičkou, což je děsná pakárna. Ale pomáhá to a šlape se skvěle. V jednom parku dokonce prohodíme s několika důchodci (a pak s jedním mládencem na tříkolce, který nám furt nechce věřit, kam plánujeme dojet) pár slov in deutsch. Cestou vidíme spoustu Windkraftwerků (to jsou ty elektrárny na vítr) a krásné ropné vrty.

Ve městě Gänserndorf kupujeme v  obchoďáku flašku místního vína a na tamním parkovišti vaříme čočkovou polívku. Rozhodujeme se přespat pod širákem a popojíždíme kousek za město, kde Tomáš ošetří své vlky (no jo, zootechnik), hodíme do sebe tu flašku a těšíme se na ničím nerušený spánek. Ovšem proti jsou komáři, kterých je zde snad ještě více než na Lužnici. Venku se teplota blíží téměř k 20 °C a my jsme nuceni zalézat hlouběji a hlouběji do spacáků, které se začínají proměňovat ve vodní postel.

Sumář: nocleh: v křoví u silnice nedaleko města Gänserndorf | ujeto: 99,77 km za 5 h 22 m 46 s | průměrná rychlost: 18,54 km/h | max. rychlost: 54,43 km/h.

Pokračování příště...