Cyklo-trip do Chorvatska V.

V. ČÁST – Na pohodu

Den X. – 4. červenec

Chceme vyrazit co nejdřív, takže budíček už v šest a za 2 hodiny na to už jsme na cestě. Den pauzy bodnul, cesta je sice kopcovitá, ale šlape se nám skvěle a díky včerejšímu dešti není zatím ani takové horko. Po všech těch kilometrech rovin, jsme nakonec vlastně rádi, že přišlo něco jiného. Do Ogulinu, města na úpatí hor oddělujících nás od moře, přijíždíme okolo jedenácté, a jelikož zde plánujeme přespat, tak se těšíme na další volné odpoledne. Nacházíme skvělé a levné ubytování s vlastní kuchyní, koupelnou a třemi pokoji. Asi 4 hodiny strávíme s Tomášem koukáním na chorvatský teleshoping a Chucka Norrise. Pepa vytuhl a Honza si čte. Okolo páté hodiny jedeme k místnímu jezeru naposledy se smočit ve sladké vodě. Je to asi 6 kilometrů, takže žádný veliký zápřah a cestou zpět nakupujemerádlery na večer, které vypijeme během sledování Big BangTheory a asi v jedenáct hurá na kutě. 

Sumář: nocleh: nad kavárnou v Ogulinu | ujeto: 44,06 km za 2 h 10 m 49 s | průměrná rychlost: 20,21 km/h | max. rychlost: 42,53 km/h

Den XI. – 5.7.

Vstávání v pět. Uklízíme, balíme a cpeme do sebe co nejvíce ovesné kaše, jako že abychom měli co nejvíce energie. V 6:40 jsme na cestě. Krásný chládek. Projíždíme asi 2 km městem a hned za ním začínají první kopce. V místím íčku nám řekli, že prvních 10 km je vážně hell, ale pak už je to celkem slušný a na konci je dlouhý sjezd a možný prý uvidíme i divoké koně, jak běží soumrakem. Jsme natěšeni. Začátek nás překvapuje, sice už stoupáme 10 km v kuse, ale lesem a se spoustou zatáček, takže to pěkně ubíhá a ještě se stíháme i bavit. Silnice dobrá, provoz minimální. Ve vesnici Jasenijak si dáváme první rychlou sváču, nic nenecháváme náhodě a stravujeme se až s profesionální přesností, že by nám i Armstrong záviděl. Nejtvrdší stoupání začíná asi po 40 km, dlouhé asi osm kilometrů a určitě drsnější než to první, síly začínají postupně mizet a cpeme se dalšími tyčinkami a ovocem, už není na co se šetřit. Vrchol nakonec zdoláváme a žijeme, dokonce sil je pořád dost. Začíná sjezd. Po nějakých 10 kilometrech se dostáváme z lesa a všude kolem nás nádherné travnaté vinnetouovské svahy a v dálce se občas objevuje asi moře. Koně sice nevidíme, ale alespoň jejich divoké koblihy tady jsou. Silnice se kroutí mezi kopci a klesáme stále níž a níž. Nakonec to bylo více než 20 kilometrů, co jsme nemuseli šlápnout do pedálů. Posledních několik kopečků a pár minut před dvanáctou hodinou se naše kola ve městě Crikvenica dotýkají slané vody. V nohách máme 903 km a v hýždích 48 hodin a 4 minuty. Dokázali jsme to! Fotíme dobyvatelské snímky a jedeme ještě asi 5 km podél pobřeží, než se konečně usazujeme a se slanou vodou se setkávají i naše těla. O trochu lepší pocit než se koupat jen ve vlastním potu. Asi do pěti se poflakujeme a pak se rozhodujeme popojet ještě asi 13 km do kempu ve městě Kraljevica, abychom byli blíže Rijeky. Nakonec nacházíme místo v přízemí domu jednoho staršího páru. Na to, že jsme asi kilometr od moře je to levné a pohodlné a když si člověk zvykne, že čas od času musí zabít nějakou tu stonožku nebo mnohonožku ve sprše, tak je to fakt luxusní. Večer jdeme poprvé po deseti dnech na námi nepřipravenou večeři a pizza byla jasná volba. Nakupujeme nějaké Staráče a večer se jen flákáme na terase a užíváme.

Sumář: nocleh: Kraljevica | ujeto 105,13 km za 6 h 2 m 53 s | průměrná rychlost: 17,38 km/h | max. rychlost: 48,75 km/h

Den XII. – 6.7.

Ráno jsme chtěli jet busem do Rijeky na nádraží, zajistit lístky na vlak domů. Pan domácí ale navrhuje, že nás tam klidně hodí autem, což je super varianta. Na neděli si tedy kupujeme lístky s přestupem jen ve Vídni a Praze, takže to vypadá na pohodlně strávených 20 hodin cesty. Paní za přepážkou sice nebyla schopná nám prodat lístek na kola až domů, nýbrž jen do Ljubljaně, ale několikrát nás ujistila, že s koly můžeme pokračovat i poté. Odpoledne  dlouhá válečka u moře s panorámaty na tankery, rafinérie s věčně hořícím olympijským ohněm a okukování hezkých děvčat v plavkách, které se tu nacházejí v hustotě asi 1 dívka na 50 důchodců. Večer navštěvujeme místní hradní restauraci a já s Tomem si dopřáváme skvostnou večeři v podobě rizota s mořskými potvorami. Pak už zase jen piva, terasa a karty :) 

Den XIII. – 7.7. 

Dopoledne vydatný spánek a flákačka na pokoji, odpoledne na pláži. Nicnedělání dovedené k dokonalosti.

Den IX. – 8.7.

Vstáváme v pět, po snídani a rozloučení krátce po šesté odjíždíme. Čekalo nás asi 20 km po rušné pobřežní magistrále, do čehož se nám vůbec nechtělo, tak proto to brzké vstávání, abychom se vyhnuli horku a provozu…

Zde můj deník končí. Jak to bylo dál jsme v mnoha dramatických zpracováních vyprávěli tolikrát, že to musí určitě každý znát. Nyní s odstupem a částečně zchladlými vášněmi mohu říct, že to bylo asi tak: Z Rijeky jsme odjeli bez problémů, v Ljubljani jsme museli vyměnit vlak, koupit lístek pro kola do Čech a pokračovat dál na Vídeň. Bylo horko, vlak byl s klimatizací, tudíž tam bylo taky horko a dámy spolucestující s námi v kupé neměli moc silný žaludek, tudíž s nařízením „Luften!“ odcházeli. Do Vídně vlak, ve kterém máme pokračovat, přijíždí asi 3 minuty před odjezdem, takže trochu hektika. Hlavně když si nás posílají průvodčí od vagonu k vagonu, že u nich pro kola není prostor, ať zkusíme vpředu. Místo nakonec nebylo nikde, cpeme se do uličky u dveří a ihned na to odjíždíme. Já a Honza každý v jiném vagoně a domlouváme se přes dveře mezi nimi, Tomáš s Petrem na druhé straně to samé a komunikujeme mezi sebou pomocí telefonu. Průvodčí u nás nám sděluje, že si kola budeme moct hodit do kupé pro policajty, jelikož ti asi nepojedou, mezi tím na druhé straně Tomášovi a Petrovi říkají, že tam být nemůžou a v příští stanici musí vystoupit. Během toho se ještě za mnou na záchodě schovává nějaký strejda, že prý ať jsem potichu a nepouštím tam kondutkora. Nakonec je naštěstí vše domluveno a kola si rozebíráme a skládáme do jednoho kupé. Během chvíle se dozvídáme, že tam ty kola sice můžeme mít, ale že ten vagon jede do Varšavy a ne do Prahy, takže vystupujeme v Břeclavi okolo půlnoci a nejbližší courák do Brna nám jede asi za 4 hodiny. Někdo hlídá, někdo padá vyčerpáním. Pak už naštěstí vše klape a brzo ráno usínám v rychlíku směr Praha. Probouzím se až chvíli před hlavním nádraží a odlepuji obličej přilepený vlastními slinami ke kožence. V Plzni poslední přestup, poslední tahání kol do schodů a naposled nadávky a okopané nohy. Doma konečně sprcha, krátký spánek a večer pohoda Jazz ;) Stálo to za to.

Sumář: Brno–Rijeka 958 km za 51 hodin a 20 minut

Na závěr, pokud máte ještě hodinu času, tak se můžete podívat na film, podle kterého to ve skutečnosti bylo vše naplánované. Podle něho jsme jeli a poté podle té cesty vznikl tento deník, abychom se vyhnuli klasickému Hollywoodskému zpracování v pořadí: skutečný příběh - knížka – film.
http://www.youtube.com/watch?v=OX5xN4voIkI