Čecháček v Madridu

Přede mnou desítka prváků a druháků strachující se o to, že je vyhodí a já je probodával pohledy a duševně si nadával, proč jsem tu přihlášku neodevzdal už minulý týden. „Fakt, většího debila jsem neviděl,“ jsou přesně ty myšlenky, co se mi honily hlavou. Konečně se na mě dostala řada a já vítězně předal Markétce (Vy neříkáte studijní referentce křestním? Really?) přihlášku na ATHENS. Otřel jsem zpocené čelo a byl zralý se převléct anebo aspoň tu košili vyždímat. Tyhle nervy už nikdy. Jasně, na to se znám. A teď jen pro srovnání faktů. Ten program se jmenuje ATHENS, já jel do Madridu. Protože v následujících týdnech mi všichni přáli, ať si Athény užiju…

Určitě se ptáte, co je ATHENS. Oficiálně dle školních podkladů se jedná o studijní kurz za účelem reprezentace školy a poznání dané školy a země. Neoficiálně test vašich jater, vašich spánkových návyků, hodně kultury a studijní povinnosti, ty tam taky jsou. Vážně.

Pak už následovalo relativně klidné čekání na přijetí přihlášky od školy, pak od pařížské centrály a poté už jenom pro finanční stipendium od ČVUTU a už jsem se duševně balil do teplého počasí ve Španělsku. Předpovědi slibovaly až 19 °C, tak bylo na co se těšit. (Jestli tohle čte nějaký čvuťák, tak využijte toho stipendia, sice za to nemáme žádný kredit, ale zato dostaneme finanční příspěvek na rozdíl od jiných světových univerzit, kde je to přesně naopak.) Datum 14. 11. 2014 se blížilo každým dnem a s tím i 10 prosluněných dní volna. Jako ve správném Matesovi se ve mně lámaly dva pocity: „Super strašně se těším. “ vs. „Už teď nestíhám, až přijedu budu v…“

Kdekdo by si řekl, jo, let do Madridu to je v pohodě. Jenže něco byste měli vědět. Do letošního roku, kdy jsme letěli s Kajdou do Londýna, jsem v životě neseděl v letadle. A teď jsem si jako ostřílený pasažér plánoval let s přestupem a tvářil se jakoby nic. Večer před odletem jsem byl naprosto nemožný a nepoužitelný pro běžné životní situace. Myšlenka, že jsem určitě něco zapomněl, mi nedala spát. Zatímco jakmile se přede mnou otevřely prosklené dveře s nápisem Departures, všechno ze mě spadlo a už jsem procházel odbavením i bezpečnostní kontrolou s identitou cizince. Proč cizince? K tomu se dostanu v závěru.

Po příletu na letiště Madrid Barajas i za celý týden jsem pochopil větu: „Španělé mají na všechno dost času.“ Smíchané kufry ze tří letadel na jeden pás i škola začínající od 9.30 (a stejně všichni chodili tak o půl hodiny pozdě) to potvrdily. Pokud mě někdo trochu zná, tak ví, že chodím extrémně brzo. Všude. Bez výjimky. Půl hodiny stepování v mrazu, jenom abych nepřišel pozdě, je naprosto běžná věc. Proto se v Madridu stala naprosto šílená věc. Za celý týden jsem nepřišel ani jednou včas. A mohli za to jenom Alexandrovy vlasy (z fotek vám dojde, o koho se jedná)! Já byl každý den za 5 minut umytý a za dalších 5 minut jsem byl ready. Zatímco Alex – horší jak holka (bez urážky). Takže jsme jednou přišli o hodinu a půl později a nikomu to nepřišlo divný. Takže jsme chodili pozdě každý den. Dokážete si představit ty vnitřní boje :D

Jinak jsem měl štěstí i na ostatní spolubydlící. Většinou byly pokoje namíchané zcela náhodně a u nás se tak sešli: Martin (ČR), Petr (ČR), Ondra (ČR), Bernardo (Portugalsko), Alexandre (Portugalsko) a Sacha (Rakousko). A fungovalo to skvěle. Možná náhoda, možná tomu pomohlo, že se mluvit česky ani portugalsky v naší přítomnosti nebude. Dál jsme byli na hostelu se šíleně velkou partou Belgičanů, což jsou mimochodem nejlepší lidi, na které lze vůbec narazit (Pieter are bromance will last forever! :D), dál mám teď kamarády z Řecka, Polska, Dánska, Německa a dokonce i Číny. Nezáleží na národnosti nebo barvě pleti, studenti jsou pořád stejní. Pokud se nemusí, nikdo nedělá nic extra navíc. Už jenom večery na hostelu stály za účast. Posezení u piv nebo sangrií (množné číslo je tady důležité), kterou nemusím zas pár let vidět, a hry typu „I have never ever“ odhalily i to, co nikdo nechtěl vědět (např. „I have never ever watch porn in public transport.“). Proč se tyhle hry vždycky svezou k sexu…

Tenhle kurz nebyl jenom o poznávání lidí z celého světa, ale hlavně Madridu a dobrého jídla, skvělé kultury a jazyka, který skoro nikdo z nás neuměl. Prošli jsme si památky za dne i za tmy, zpívali jsme, že jsme nejlepší v centru Madridu, dali si selfie u každé památky, jejíž jméno si nepamatujeme. Až budete v Madridu, určitě nevynechte Královský palác, je to jeden z důkazů toho, že malé přirození lze kompenzovat i jinak než koupí auta za miliony :D

Prošli jsme muzea s uměním za miliony ale i trhy s cetkami za centy. A věřte, když za jeden den projdete Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía a Museo Nacional del Prado, večer už přemýšlíte, jak se vyhnout nutnosti používat nohy. Ochutnali jsme všechna lokální jídla od všech druhů tapas až po paellu, poseděli v barech se skleničkou sangrie, pařili do noci v klubu a vstávali ráno do školy. Není divu, že nás hned při uvítání na rektorátu informovala hlavní koordinátorka: „Jste v Madridu. Jste tu možná jednou za život. Jste mladí a vydržíte toho hodně. Tak toho taky hodně chtějte zažít. Spát můžete, až se vrátíte.“ A my to dodrželi.

Celý týden panovalo naprosto přátelské svetrové počasí a ve čtvrtek se počasí spřátelilo i s trikem a nabídlo příjemných 19 °C a díky tomu měli fotky zaslané domů, ten správný účel, když tady panovaly teploty těsně nad 5 °C. Zatímco my spokojeně odhazovaly svetry a mikiny zpátky do kufrů, tady se každá vrstva navíc cenila zlatem. A zatímco my si užívali dovolenkového počasí, čas plynul a náš pobyt v Madridu se blížil ke konci.

Padl poslední den a závěrečná farewell party. Nikdo se netěšil, protože všichni věděli, že až tahle party skončí, tenhle týden bude taky u konce a my se rozjedeme domů. Tak jsme vydrželi až do 5 do rána a užili si prémiovou jízdu taxíkem v Madridu jenom za 1,56 euro na osobu, přičemž cesta autobusem by byla za 3,50 eura. Do teď nechápu, jak jsme dorazili, když jsme na přední sedadlo posadili společensky unaveného Itala s mapou, co se celou cestu snažil navigovat a radit taxikářovi a uměl tak bídně anglicky natož španělsky. Ráno u snídaně už nebylo nikomu veselo. Došlo na poslední objetí, potřesení rukou a plánování, kdy se zase všichni uvidíme.

Za nic bych ho nevyměnil, zážitek na celý život, co si rozhodně budu pamatovat. Celou cestu na letiště jsem si neuvědomoval, že už vážně jedeme domů. I přesto, když jsme přistáli a já uviděl v hale milou osobu, co na mě čeká, mi došlo, že už jsem vážně doma, ale tenhle návrat bude hodně krutý…

Po týdnu v cizině ale můžu s klidem říct: „Nevypadám jako Čech. Nikdo si o mně nemyslí, že jsem Čech. Nechovám se jako Čech.“ Zřejmě stačí mít relativně tmavé oči, vous na bradě a nikdo vás za Čecha považovat nebude. Byla docela sranda nechat lidi hádat. Za těch 10 dní mi bylo řečeno:

• Vypadáš jako Francouz, Španěl, Rakušan, Angličan. Jedna slečna dokonce vyjmenovala všechny státy v Evropě, a stejně na to nepřišla. Skončila u Lichtenštejnska a došly jí státy.

• Vždycky jsem si myslel, že Češi jsou blonďatý a zároveň věděli, že ČR je ve středu Evropy.

• Kde mám ponožky v sandálech. Na tom jsme se se Sebastianem (Německo) shodli, že to bohužel nosí oba naši tátové.

• Jsi si jistý, že ti máma nelhala? Jelikož mamka neumí ani jeden cizí jazyk kromě zbytku ruštiny, je tu vysoká pravděpodobnost toho, že ne. Jinak nevím, jak by v Mrákově sbalila cizince.

Příště jedu někam, kde si všichni nemyslí, že jsem Španěl. Týden pokyvování a souhlasení, i když nevíte, o co jde, mi stačil. Nebo se oholím…