Prošli jsme bránou, kterou hlídali dva lvi a podivovali se nad pomníkem obětem mozkomorů. (Nevíme, co to bylo, ale tak jsme tu věc u vchodu pojmenovali.) Tím jsme vkročili do jiného světa, všude nesrozumitelné nápisy, zvláštní čuch, čeština slyšet nebyla a podivná pravidla silničního provozu. Nikde totiž skoro nebyl přechod pro chodce ani parkoviště, ale auta jezdila a parkovala tak nějak všude a přednost měli taky všichni. Prostě chodit po Sapě chtělo notnou dávku pozornosti, aby vás nesmetla nějaká dodávka plná sádrových trpaslíků. Při nasávání té jiné atmosféry jsme každou chvíli čekali SMS: „Vítejte ve Vietnamu, cena za volání do Domažlic…“
Náš hlavní cíl byla vyhlášená „restaurace“ Hai Ha, kde mají údajně připravovat nejlepší Bun Cha u nás. Na internetu jsme se dočetli, jak to v takové restauraci chodí, když nikde není napsaná nabídka, ceny a nikdo nikomu nerozumí. Postup byl celkem jednoduchý. Přijít dovnitř, posadit se ke stolu a doufat, že se to všechno nějak odehraje samo. Další rady byly: Tam, kde to z venku vypadá nejhůř, tam dobře vaří, a hlavně se v té „restauraci“ moc nerozhlížet.
Náhodou jsme opravdu našli Hai Ha a usadili se uvnitř. Ne příliš přátelsky vyhlížející paní za pultem se na nás podívala a my řekli jen to magické slovo Bunča. Hotovo! Za chvilku na stole přistál kopec rýžových nudlí, grilovaného vepřového masa, 2 kalíšky se sladkokyselým sosem a mistička s bylinkami. (Myslím, že kopřivy.) Výborně jsme si pochutnali a naštěstí ani nebyl čas se rozhlížet po šílené špíně všude okolo. Zajímalo by mě, jestli sem někdy zavítá někdo z hygieny. Možná jo a možná jsme toho chudáka právě dojedli. Mám z toho tady totiž takový zvláštní pocit.
To sum up: jídlo skvělý, ale rychle pryč. Kajda oběd shrnul slovy: „Tak večer si napíšeme, jestli jsme se z toho nepo*rali.“
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.