Přátelé Kláry Krutinové na jejím Facebooku jistě zřeli fotografie pořízené v Alpách, a s klidným srdcem si tak mohli počkat na druhý díl alpského dobrodružství, jelikož věděli, že se v pořádku vrátila domů a vše nahrála na síť. To jsme ale my tou dobou nevěděli a situace nevypadala hezky.
Klára se jen tak nedá. Po chvíli nervydrasajícího závěsu nad propastí konečně nohou zachytává o škvírku ve skalním masivu. Její velikost žádná sláva, ale aspoň tak může svým rukám dopřát chvilku uvolnění. Uvolnění v dešti a nad hlubokou propastí. Za pár sekund se už díky čerstvě získané stabilitě přibližuje směrem k nám. Padají nám kameny ze srdce a o skálu se odrážejí do neprůstřelné mlhy. Klárka stoupá na pevnou zem (nebo spíš kus skály): "Ty jo, málem jsem tam spadla," uzavírá pár těžkých minut s úsměvem, který není stavu, jemuž byla vystavena, příliš podobný.
Jít či nejít
Následuje krátký brífink, protože se nemůžeme rozhodnout jak dál. Kýžený vrchol je velmi pravděpodobně na dosah, na druhou stranu nemáme chuť po Klářině dobrodružství absolvovat totéž znovu a navíc čtyřikrát. Asi bychom mohli snadno přijít o naše životy, nebo hůř, o věci v krosnách. Trochu nás mrzí, že se nejspíš počítalo s tím, že do těchto výšek nikdo nepotáhne s krosnou (bez ní by bylo reálné kritický úsek projít), a tak zde nejsou ani skoby, ani pomocný řetěz, nic. Protože jsme rozumní, shodneme se nakonec na návratu.
A tak opět absolvujeme tutéž cestu jako před chvílí, jen v opačném směru. Zvláštní bylo, že v protisměru mi připadala úplně jiná. Občas jsem si vybavil některý z jejích úseku a říkal si: "Jak ho asi prolezeme z druhý strany?" Ale povedlo se a za půlhodinu, možná hodinu jsme byli zpátky u rozcestníku. Sestup dolů byl sice míň namáhávý, ale zato kolena trpěla o dost více.
Naše drobné zklamání z neúspěšnosti mise začaly vytěsňovat pozitivní změny počasí. Sem tam se mlha protrhala a my konečně uviděli celé pohoří, které nás obklopuje. Chvílemi dokonce zasvítilo slunce. Po propršelém a promlženém dni příjemná změna.
Lunch time
Od místních domorodců, kamzíků, okoukáváme jejich způsoby a snažíme se je aplikovat při přeskakování balvanů u jezera. Moc nám to nejde. A taky to není fér, když nemáme kopýtka. Za okamžik už jsme tam, odkud jsme ráno vyrazili. Při lehce zastřeném slunečním svitu to tu vypadá mnohem líp. Dvě hodiny po poledni, hurá, lunch time!
Plynový minivařič si sice dává docela načas, ale nebýt jeho, dáme si k obědu maximálně tak včerejší suchý rohlík. Kdybychom ho měli. Takhle ale máme hostinu – pytlíkovou chilli-česnek omáčku, fazole s párkem a čínské nudle, no neberte to. Po tak náročném dopoledni bych si ukousnul i z všudypřítomného šutru. Všechno to pěkně zapijeme naší oblíbenou značnou glacialní vody CoSeDoSkályNevsáklo a pak je na čase po sobě uklidit.
Zahladíme stopy po našem provizorním jídelním tábořišti, sbalíme krosny a můžeme vyrazit. Sluníčko nám krásně svítí, to bude pěkný sestup. Ale moment. Slečny se nám tu začínají svlékat; přišlo na ně opožděně jaro? Ne. Klárka s Barčou se rozhodly, že si také pořídí fotku, která je in. Já (a hádám, že i Kuba) netuším, které fotky jsou teď v módě. Občas jen shlédnu ty v příloze článků Domažlického deníku. Buďme upřímní, ty moc in nejsou. Nicméně, dozvídáme se, že selfie už nefrčí, teď je v kurzu snímek bez podprdy. No, asi není nic hezčího než ukázat prsa horám. A turistům.
Tak jasně, z toho horizontu asi houby viděli. Ale kdyby přece jen, měli spoustu času si holky pořádně prohlédnout, jelikož ti, co někdy fotili Kláru, ví, že to není o třech fotkách. Fotoset máme za sebou, holkám začíná být zima, tak už se opravdu pustíme do sestupu do údolí.
Sestup do údolí
Cestu nám opět krátí Černé historky, tentokrát extrémně zapeklitý případ. Vlastně nám vydrží asi půlku cesty. Klárka je jako vždycky nadšená z toho, jak se snažíme usilovně přijít na jeho řešení. Navzdory svému pohlcení touto hrou tentokrát dává pozor při křížení cesty s ohradníkem a už se ho při podlezu nechytá. Přícházíme do údolí, kde se Kuba seznamuje s pravými alpskými krávami – to jsou ty, co žerou alpskou trávu, pijí glaciální vodu a dělají i alpská hovínka. Z těch pak právě zase roste alpská tráva a takhle je to pořád dokola.
Čeká nás další část cesty a další černá historka. Zatímco křižujeme prales, který nás postupně zavede až k našemu výchozímu bodu, chatě Edelrautehütte, blíží se podvečer. Kde vlastně budeme dneska spát? Ve dvou tisících jsme měli takřka jistotu, že v tom počasí na naše stany nenarazí žádná živá duše, ale teď jsme v devatenácti stech metrech a v blízkosti horské chaty. Ta pravděpobodobnost, že se někomu nebude naše nocležnictví líbit, se kapku zvyšuje.
Absolvujeme stoupačku po žebříku, jehož šprušle jsou silnější než moje stehna; přechod po dřevěnných chodníčcích nad horským potůčkem a sedáme nedaleko chaty. Nastává čas pro další brífink, jehož předmětem je pro tentokrát nocleh.
Závěr je nejasný. Prostě se utáboříme někde poblíž. Ne úplně u chaty a ne úplně daleko. A nebo se půjdeme do té chaty zeptat, jestli tu můžeme spát ve stanech? Paní máma, která se ometala na dvorku, nevypadala moc přátelsky; těžko věřit tomu, že by přivítala někoho, kdo jí bude kazit živnost. Prostě půjdeme a něco najdeme.
Pokračování příště.
Líbí se Vám tento příspěvek?
Udělejte autorovi radost a přispějte komentářem nebo o něm dejte vědět i ostatním.