Vysoko v horách I.

A tak jsme mohli v úterý vyrazit s fábinou naplněnou krosnami směrem k městečku Trieben. Po několika čůracích pauzách holky vytuhly a my s Kubou v každém tunelu doufali, že na jeho konci už nebude potřeba zapínat stěrače. Marně.

Když jsme sjeli z autobahn a vystoupali po placené a nekonečné silničce zhruba do 1700 metrů k parkovišti chaty Edelrautehütte, zahalila nás mlha a my se zahalili do teplejšího oblečení. Ono se to počasí určitě umoudří. Krosny na záda a můžeme vyrazit na plánovanou cestu.

Výstup ke Gefrorener See

Ze začátku pohodička, později se začíná rovina lehce zvedat, až je nakonec pod úhlem, na který nejsem úplně zvyklý. Škoda, že všude kolem je pořád bílo, jen chvílemi se nám poodhalují okolní hory. Asi po hodině, možná hodině a půl stoupání jsme na vrcholu! To chce samozřejmě fotku. Pěkně se usmějeme, protože ještě nevíme, že jsme uplně jinde. Ale tak nevadí, aspoň jsme si to nacvičili. Opouštíme vrchol Hauseck (1982) postavený zcela mimo naši trasu, scházíme dolů a tam se tentokrát znova podíváme všichni na rozcestník a pořádně.

Cesta, tentokrát už ta pravá, se ubírá nějakým pralesem. Kuba vytahuje pytlík s hašlerkami – zázračnou to cukrovinkou, která nastartuje motory ve stehnech a plících. Jen na chvíli a jen někomu. Klárka s díky odmítá, lékořice je prý pěkně hnusná. Jsme v údolí. Chvíli slepě hledáme další červenou značku, která nakonec zasvítí uprostřed pastviny. Poděkujme Svazu českých turistů za to, jak u nás doma pečlivě dělají svoji práci.

A už zase stoupáme. Krásně nám poprchává, abychom neuschnuli. Klárka vytahuje Černé historky – patrně její neoblíbenější hru. Dělá jí totiž dobře už jen to, když někdo přemýšlí. Skutečnou radost má však na konci hry, když jí potvrdím, že já mám radost ze svých myšlenkových posunů vedoucích k rozuzlení příběhu. Dalo nám to zabrat, stejně jako cesta, po které jdeme. Frekvence pauziček na rozdýchání se nám pomalu zvyšuje a obsah Kubova hašlerkového balení nepřímou úměrou klesá.

Spouští se silnější déšť. Chtě-nechtě nasazuji růžovou pláštěnku, jiná prostě nebyla a všichni by evidentně byli zklamaní, kdybych si ji za celý výlet nenasadil. Promáčení (navzdory pláštěnce!) a s rybníčkem v botách dosahujeme místa, kde se hodláme usadit na noc. Kousek od Gefrorener See stavíme v 2060 metrech náš tábor. Pomáhají nám vítr a déšť. Za to jim patří velké díky. Všichni se těšíme do spacáku, kde bude sucho a teplo. Radost z tohoto útočiště před deštěm nám kazí skutečnost, že s tím jak klesla venkovní teplota, se nám chce častěji čůrat. Chce to velké přemáhání vlézt zpět do vystydlých mokrých bot a v trenkách postávat/přisedávat někde v horských výšinách, ledovém větru a dešti. Nejhorší je, že místo činu člověk opouští s úlevou, a než se vrátí ke stanu, chce se mu znova!

Vzhůru do mraků

Kuba je ranní ptáče. Od šesti je vzhůru, a když vylézám, už staví vodu na čaj. Prý se mám projít k jezeru, zahřeju se. Plný odhodlání si říkám, že se přeci nebudu procházet, ale rovnou se proběhnu. Po 300 metrech konec, to se nedá, funím jako parní lokomotiva. V táboře už se vesele snídá mezi drobnými kapkami deště. Poslední sousto a šup zabalit totálně mokré stany, které vítr naštěstí úplně nezdemoloval, nasadit krosny a opět hurá do výšek; dnešním cílem je nejvyšší bod v okolí, Groser Bösenstein (2448). U jezera ještě nabíráme glaciální (není pramenitá!) vodu, kterou jsme tak začali označovat po diskuzi o vhodném názvu, jenž by jí prodával.

Tempo nám dnes už trochu kleslo, možná po našem včerejším vybočení trasy nebo kvůli nižšímu tlaku. A tak pauzujeme, dopujeme se hašlerkami, chvíli zkoušíme zpěv Tří čuníků, ale na to máme moc málo kyslíku. Zakončení trasy před záchytným bodem už nelze příliš považovat za cestu, ale spíš za chyty ve skále. Míjíme zmrzlý sníh a několika přehoupnutími se dostáváme do horského sedla s rozcestníkem. Respekt tomu, kdo ho sem dotáhnul na zádech – na druhou stranu my táhneme patnáctikilové krosny, takže to vlastně zas takovej týpek nebyl. Nalevo sráz a mlha, napravo totéž, jsme v 2210 m. n. m., a přitom jsme z tábora urazili necelý kilometr a půl.

Na dalším úseku už nemůžeme mluvit o cestě. V mlze (nebo vlastně mracích?) zahlédneme červený proužek a přes kameny se za ním ženeme. Kameny se pomalu mění ve skálu a my zdoláváme stále větší překážky. Slézáme po zadku, houpeme se na kluzkých úchytech a krosna nám visí nad mlhovou propastí, z níž občas vykoukne některý z nižších ostrých vrcholků. V jednu chvíli stoupáme vzhůru a já uplatňuji aspoň to minimum, které si z hodin horolezectví pamatuji, a za okamžik zase sestupujeme níž.

Převis 

Po další hodině cesty se ale zastavujeme. Klárka, která kráčí celou dobu v čele (obdivuhodným tempem), se zastavuje před vystouplým převisem, jenž se tváří, že je jej možné projít pouze v záklonu po úzkém výstupku půl metru pod ním. Barča už má oči navrh hlavy jen z toho, na jak malém bloku skály stojíme. Kuba sundavá krosnu; kámen, který mu uklouzl pod nohou mizí hned po několika metrech v mlze a čekání na jeho dopad je zbytečné. Nic není slyšet, vichr navíc ztěžuje komunikaci. 

Klára je rozhodnutá pokusit se přejít převis i s krosnou. Má ji sice o něco lehčí než my s Kubou, i tak ale v takové výšce a větru značně narušuje rovnováhu. První polovinu má za sebou, váhá, zda by bývalo nebylo lepší převis nadlézt. Ve chvíli, kdy se chytá další štěrbiny ve skále, ji podklouzává noha. Váha krosny se v tu chvíli přihlásí o slovo a popotáhne Kláru dolů. Ta se šmátrajíc nohou po kluzké skále snaží najít cokoliv k zachycení. Kámen je v těchto místech pokryt jen lišejníkem. Nad hlavou má vlhký převis, pod nohama mlhu a kilometrovou propast, my máme hrůzu v očích...

Pokračování příště.